Autor tohoto článku je etnolog specializující se na arktické kultury. Autor sám několikrát na delší období navštívil oblast Polárního kruhu. Zhruba před čtyřiceti lety se staral o několik sobů a sdílel přitom stan s jedním z posledních nomádských Laponců. Jako vášnivý kuřák dýmek si brzy všiml, že téměř celá mužská populace je zvyklá kouřit. Zde autor popisuje několik zajímavých výsledků svého pozorování a výzkumu.
Navzdory poměrně populární myšlence nemají Sámové (tak si dnes přejí Laponci, abychom je nazývali) s Eskymáky (nyní nazývanými pro změnu Inuité) pranic společného, až na to, že stejně jako Samojedi a další populace žijící v severní Sibiři musí snášet tvrdé podnebí oblasti za Severním polárním kruhem. Tyto národy mají úplně jiný původ a jsou odděleni přibližně 5 000 mílemi oceánu. Inuité žijí na Aljašce, na severním okraji Kanady a v Grónsku, zatímco Sámové se zabydleli na rozlehlé oblasti sahající od Skandinávie až po poloostrov Kola v Rusku.
V Norsku, Švédsku, Finsku a Rusku můžeme najít rozsáhlou komunitu Sámů – od 80 do 100 tisíc. Jen menšina z nich se dnes věnuje chování sobů. Opravdoví nomádi, kteří žili se svou rodinou po celý rok ve stanu, dnes již úplně vymizeli. Když se autor po čtyřiceti letech vrátil, byl schopen ocenit, kolik se toho za těch čtyřicet let změnilo. Sámové pořád kouří, ale mnohem méně. A jak se dalo předpokládat, ubývá i lidí, kteří kouří dýmky.
Laponci se dnes nazývají Sámové
Dny, během kterých se staráte o soby, jsou hodně těžké. Pokud tedy vůbec můžeme použít slovo „den“ pro těch několik měsíců trvající naprostou tmu, do které se tundra během zimy vždy ponoří. Na blízké meteorologické stanici teploměr ukazoval téměř -20 stupňů Faradaye a rudá záře na polární obloze neslibovala žádné oteplení. Poté, co ze sebe muži setřásli většinu sněhu, vstoupili jeden po druhém do velkého kruhového stanu a rozprostřeli okolo ohně své sobí kůže. Jejich prvním reflexem bylo chopit se každý svého šálku kávy a dýmky, což jsou dvě milované věci, bez kterých nemůže žádný pravý Sám být.
Tento popis, který platil ještě v padesátých letech 20. století, už dnes není pravdivý. Sámové sice stále hodně holdují kávě a jejímu pití, to samé se ale nedá říct o dýmkách a o tabáku, jehož rychle rostoucí cena po celé Skandinávii má za následek ztrátu i těch nejzanícenějších příznivců. A bůh je mi svědkem, že Sámové své dýmky opravdu milovali!
Rituál a společenské normy
Káva a tabák se k Sámům dostaly ze Západu. Sámové je začali kupovat na trzích a ve směnných obchodech a káva s tabákem se tak brzy staly základním zbožím Sámů. Jejich používání se dalo srovnat s rituálem a nedlouho poté se staly součástí jejich společenského života. Nabídnout hostu šálek kávy, trochu tabáku nebo podělit se s ním o zapálenou dýmku patřilo do základů společenských norem, ať už byl hostem muž či žena. Sámové totiž milovali kouření i kávu nezávisle na pohlaví.
Kávu a tabák si ale Sámové oblíbili až poměrně pozdě. Říkám to z toho důvodu, protože Schefferus, rodák ze Strasbourgu, zmiňuje tabák - tedy lépe řečeno vysušené, rozdrcené bobří ledviny určené ke šňupání - který dostal darem od jednoho Laponce již v roce 1673. „Laponci“, napsal ve dvacáté osmé kapitole své publikace Laponia, často používali tabák, který kupovali od Norů společně s brandy. A je opravdu obdivuhodné, že tito lidé, kteří trpěli nedostatkem chleba a soli, měli tak velké potěšení z kouření této indiánské byliny, že si její zásobu hlídali dokonce mnohem víc než zásobu jakékoliv potraviny.
Není pochyby o tom, že Sámové, kteří jsou nesmírně zručnými řemeslníky, si vyráběli své první dýmky ze sobích parohů. Podobný kousek mám od začátku tohoto století ve své sbírce. Později ale Sámové začali vyrábět trochu jiné dýmky. Převzali totiž vzor hliněné dýmky, takové, jakou vyrábí Skandinávci, Finové a Rusové.
Hliněné dýmky brzy získaly oblibu u mužů i žen. Kvůli jejich křehkosti, která se příliš neshodovala se způsobem nomádského stylu života, je Sámové nosili v plechovce nebo v krabičce vyrobené ze sobího parohu. Jako dýmkový čistič používali speciální malou sobí kost.
Nekonečná kreativita
Postupem času nahradil hliněnou dýmku tvrdý dřevěný typ dýmky z místní výroby. Tento typ byl mnohem méně křehký a kvůli jeho vysoké oblibě u Sámů bychom jej mohli považovat za jejich typickou národní dýmku: jednalo se o dýmku s malou miskou ve tvaru písmene U, s rovným stonkem různé délky a se zahnutým náustkem.
Ale jak už ukazují i doprovodné obrázky, tato dýmka nebyla zdaleka jedinou, kterou Sámové používali. Sámové totiž ukázali obrovskou kreativitu. Mohli bychom ji vnímat jako projev jejich velké vášně pro kouření. Příkladem za všechny může být tato zvláštní dýmka vyřezávaná tak, aby padla přímo do ruky. Tento kousek patří nomádovi z Karesuanda (ze Švédska). Dýmku vyfotografoval na konci minulého století Mantegazza.
Mezi dýmkami vystavenými v Open Air Museum ve Stockholmu, na pozadí Gubbhyllan Restaurant, najdeme i kovové dýmky s částmi vyrobenými z rohu, které používaly laponské ženy žijící na území dnešního Švédska.
Jakýkoliv kuřák dýmek ví, že jakmile se vydá na nějakou cestu bez svého „společníka“, bude se neustále poohlížet po nějaké trafice, kde by si mohl pořídit nějakou náhradu. Když se ale v podobné situaci ocitl Sám, vše, co potřeboval, bylo stéblo divoké anděliky, která mu posloužila jako dočasná dýmka. Misku si jednoduše vytvořil z tlustého stébla, které přivázal na tenčí stéblo. Dočasná dýmka tak byla na světě.
Tabákové šílenství
V regionech, kde se dodavatelé tabáku objevují jen zřídkakdy, bylo utrpením, když vám tabák došel. V roce 1732 švédský přírodovědec Linné zaznamenal, jak se „Laponci“ chovali, když se dostali do takové situace. Všichni si sedli do kolečka a každý z nich si párkrát potáhnul z dýmky nějakého štědrého dárce, jehož prestiž ve společenstvu po takovém aktu hodně vzrostla. Každý Laponec si po potáhnutí nechal kouř co nejdéle v ústech, aby si co nejvíce užil chuť tabáku.
V roce 1767 podal K. Leem zprávu o Sámovi, který „rozdrtil žvanec tabáku v rukách, aby jej mohl šňupat“. Dokonce „řekl, že můžu žvýkat obal na tabák nebo jejich tabákové váčky vyrobené z kůže poté, co je nakrájím na kousky“.
V období nedostatku ale přišlo velké zdokonalení, a sice od Von Dübena (1873). Nevíme sice, jestli se jedná o obecně užívaný zvyk, nebo o chování příliš spořivého maniaka. Düben ale každopádně podal zprávu o Sámovi, který nejdříve rozžvýkal tabák, polkl sliny, poté vykouřil zbývající žvanec ve své dýmce, pak polkl kouř, vyšňupal tabákový prach a na závěr ještě rozžvýkal tabákový „olej“ ze stonku dýmky. Bylo by velmi těžké přijít na způsob, jakým ještě více využít unci tabáku!
Jak můžete vidět, žvýkání a šňupání tabáku úzce souviselo s kouřením dýmky. Silný dýmkový tabák si většinou Sámové kupovali v Norku ve formě kostek, které se později nakrájely na kousky. Šňupací tabák, který byl využívaný i ke žvýkání, přišel z Ruska a seveřané jej kupovali na jarmarku ve dvacetilibrových pytlích z jutového plátna. Pak jej skladovali v malých plechovkách či v krabičkách z březové kůry, dřeva nebo kostí. Na konci 19. století pak měly kovové krabičky na šňupací tabák dvě víčka, jedno na tabák a druhé s miniaturním zrcátkem a hřebínkem – povinná výbava každého nomáda. A protože se víčka zašpinila, když se měnilo počasí, používaly se měděné plechovky i pro spolehlivou předpověď počasí!
Sámové si brali své dýmky, tabák a krabičky na šňupací tabák s sebou i na místa věčného odpočinku. Říká se, že i dnes se můžeme setkat s pozůstalými, kteří dávají zesnulým jako dar některé z těchto věcí.
Katastrofální období pro kuřáky!
Jak se postupně ve Skandinávii měnil životní styl, objevovaly se vytrvalé kampaně proti kouření a na tabákové výrobky se uvalovaly stále větší a větší daně, změnily se tak i návyky Sámů. To vše se dělo během posledních několika desetiletí. Výsledkem je, že dnes se už nesetkáme se Sámem, který by na sobě měl tabákovou tašku (duppatlavku), která sloužila jako úložiště pro dýmku, tabák a sirky. Přitom duppatlavka byla v padesátých letech 20. století typickou součástí obleku každého sámského muže.
Jeden ze Sámů, který byl zvyklý na tmavý tabák skandinávských rybářů, velmi ocenil „šedý“ tabák Seita, který jsem kouřil ve své dýmce. Na Velikonoce roku 1997 jsem s sebou totiž vzal velkou zásobu tabáku Bergerac, protože jsem jej chtěl použít jako dary. Ani vám myslím nemusím říkat, že jsem měl velký problém vysvětlit norským celníkům, že takové enormní množství slouží opravdu jen pro mou vlastní spotřebu.
Přesto jsem se nesetkal s úspěchem, jaký jsem předpokládal! Kdysi zarytí kuřáci dýmek, jakými Sámové byli, si dnes zvykli na kouření cigaret, které si kvůli šetření peněz sami balí. Kdysi naprostí amatéři navyklí na tmavý tabák rozšířili své chutě na více aromatické slabší směsi. Tím chtějí zřejmě napodobovat své skandinávské sousedy a přiblížit se trochu jejich kultuře. Ať už byl důvod jakýkoliv, nakonec jsem se vrátil do Francie s téměř všemi balíčky Bergeracu. Přitom před čtyřiceti lety by mi u Sámů vysloužily přímo královské přivítání!
Alan Borvo
