Karl-Erik Ottendahl
Karl-Erik Ottendahl (1942 – 2004) se narodil ve městě Aalborg ležícím v severní části Jutska. Po škole se začal učit litografii a po dokončení studií odešel do Nairobi v Keni, aby tam učil tiskařství. Zůstal tam celé čtyři roky a pak se vrátil do Dánska.
Od pouhého hobby k masové produkci dýmek
Když se Karl-Erik učil litografii, začal vyrábět dýmky. Této činnosti se věnoval pouze jako svému hobby a vyřezával tedy jen pomocí jednoduchých nástrojů – především pomocí pilníků. Když se pak vrátil z Afriky, měl problémy se sháněním dobře placené práce, věnoval se tedy dál vyřezávání dýmek a zkoušel je prodávat. Ze začátku to bylo obtížné, pomohlo mu ale jeho litografické vzdělání. Vyrobil si totiž nádherný katalog, který mu pomohl získat prodejce v USA. To se stalo v období, kdy byly ve Spojených státech oblíbené dýmky svérázných tvarů a Karl-Erik se stal součástí tohoto trendu. Obchod jen vzkvétal a v 70. letech měl Karl-Erik 15 zaměstnanců, s nimiž produkoval 40 000 dýmek ročně. Jednalo se o dýmky putující především na trh do Spojených států.
Dýmky vyrobené v tomto období masové produkce nesly mnoho různých názvů – podle žádostí obchodníků – a existoval tu i odlišný systém třídění dýmek. Karl-Erik také dělal své vlastní dýmky, kompletně ručně vyráběné, a ty byly označeny jeho křestním jménem. V roce 1987 však zastavil veškerý vývoz do USA, protože poptávka po dýmkách výrazně poklesla a tím pádem se snížila i prodejní cena jeho výrobků. Karl-Erik byl navíc poměrně unavený vedením velké společnosti na výrobu dýmek.
Koncem 80. let pak začal spolupracovat s Design Berlin (dB) a pomáhal jim s jejich produkcí dýmek. Účastnil se také několika propagačních turné po celém Německu jako zástupce této firmy. O pár let později jim nakonec prodal známku Karl-Erik, aby pod tímto názvem mohli vyrábět své produkty a rozvážet je po Německu.
Zhruba od roku 1990 pak už pracoval sám ve své dílně, což mu vyhovovalo mnohem víc než řídit společnost s mnoha zaměstnanci pod sebou. I tak byl ale schopen produkovat přibližně 2 000 dýmek, což je na jednoho výrobce opravdu obdivuhodné číslo. Dýmky byly označeny písmeny A – D. Ty nejlepší z nejlepších pak mohly získat i dvě nebo tři A.
Karl-Erik zemřel v září roku 2004 po několika mrtvicích. Dýmky Karl-Erik, jež dnes najdete na trhu, vyrábí firma Design Berlin.
Dvěma vysoce ceněnými výrobci dýmek, kteří nějakou dobu pracovali u Karl-Erika, jsou Peder Neerup Jeppesen a Bent „Benner“ Nielsen.
Peder Neerup Jeppesen
Peder Jeppesen (narozen roku 1960) žije v malé vesnici jménem Lejre ležící hned u Roskilde. Je to vesnička s historií sahající až do doby kamenné. Ve staré přístavbě na pozemcích Pedera Jeppesena můžeme najít jeho dílnu, nebo lépe řečeno, jednu z jeho dílen.
To, že Peder začal vyřezávat dýmky, byla náhoda. V 17 dokončil školu, ale měl neskutečně silný pocit, že by chtěl dělat něco, kde by mohl kreativně pracovat rukama. Ve škole měl rád práci se dřevem a vždycky byl ve vyřezávání dobrý, takže pracovat se dřevem bylo jeho malým snem. Jako nekuřák se ale nikdy nezajímal o dýmky. Nicméně, přítel jeho sestry zrovna v tu dobu pracoval u výrobce dýmek Karl-Erika Ottendahla v Roskilde. Peder jej jednou navštívil v dílně, a když tam uviděl, jak vlastně dýmky vznikají a jak jsou nádherné, byl fascinován. Začal tam tedy také pracovat. Karl-Erik nebyl jen jeho učitelem, který mu radil, jak vyrábět kvalitní dýmky, ale stal se i jeho blízkým přítelem. Jejich přátelství trvalo až do úmrtí Karl-Erika v roce 2004.
Peder u Karl-Erika pracoval až do roku 1983, kdy získal místo v dílně u Erika Nørdinga. Léta strávená u Nørdinga byla pro Pedera hodně významným obdobím. Nejlépe to vystihují jeho vlastní slova: „Opravdu si myslím, že čas s Nørdingem mě toho hodně naučil; během této doby jsem jako výrobce dýmek nesmírně vyrostl. Pochybuji, že bych se bez jeho opatrovnictví, přátelství a odborného vedení vůbec stal výrobcem dýmek.“
Na přelomu století chtěl Peder vyzkoušet zase něco nového, začal tedy stavět domy. To mu však nevydrželo moc dlouho! Když totiž přestal vyrábět dýmky, začala mu tato práce nesmírně chybět, takže se k vyřezávání opět brzy vrátil, tentokrát už do své vlastní firmy nazvané Neerup Pipes. Neerup je staré rodinné jméno pocházející z rodiny jeho matky.
Dnes Peder vyrábí více jak 2 500 dýmek ročně. Abyste lépe porozuměli tomu, jak je možné, že jeden člověk zvládne vyrobit tak velký objem dýmek, musíte vědět, že Peder produkuje dvě různé řady dýmek – jedny ručně dělané, té nejvyšší kvality, a druhé vyráběné za použití kopírovacího přístroje.
P. Jeppesen – dýmky vysoké kvality
Ty nejkvalitnější dýmky P. Jeppesen vyrábí Peder ručně a výhradně na základě svých vlastních nápadů. Tvaruje je sám a zřídkakdy se dívá na práci svých kolegů. Často a s velkou oblibou používá ozdoby ze stříbra. Veškeré práce se stříbrem provádí podle Pederových instrukcí odborný stříbrotepec. Často ale také používá jiné druhy dřev, a to jak exotických, tak místních. Ročně se vyprodukuje okolo 100 těchto dýmek. Označeny jsou čísly 5 – 12; dvanáctka přitom náleží těm opravdu nejlepším kouskům.
Dýmky Neerup – a Ida
Řada dýmek Neerup je vyráběna s pomocí kopírovacího přístroje, jenž dokáže vyřezávat dvě dýmky naráz. I při tomto typu výroby je ale potřeba velká dávka ruční práce. Na dýmky Neerup se totiž poměrně často dodělávají nejrůznější ozdoby. Časté jsou například kroužky z mosazi nebo niklu či dekorace z olivového dřeva, barevného akrylu, umělého jantaru a jiných materiálů.
Existuje ale ještě jedna řada dýmek a ta se při vývozu do Evropy jmenuje Ida – podle Pederovy dcery – a při vývozu do Spojených států zase Easy Cut. Někdy se také používá pojmenování Bench Made. I tyto dýmky jsou ručně dělané, neřadí se ale tak vysoko jako dýmky P. Jeppesen.
Existuje tu jistý rozpor ohledně známek na dýmkách prodávaných v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Všechny tyto dýmky jsou označeny názvem P. Jeppesen. Důvodem je to, že dřívější dovozce Pederových dýmek zaregistroval jméno Neerup bez jeho vědomí. Takže když pak Peder začal spolupracovat s jiným dovozcem, nemohl už použít toto jméno. V roce 2009 se Pederovi povedlo získat zpět svá práva, což ho stálo hodně starostí a peněz, ale může teď bez postihu opět používat jméno Neerup.
Dýmky Neerup a Ida jsou hodnoceny stupni 1 – 4 a každý rok se jich vyrobí okolo 2 500. Všechny dýmky z Pederovy dílny mají náustek z akrylu nebo z umělého jantaru.
Kořen vřesovce ze Sicílie
Peder dováží všechen potřebný kořen vřesovce z Itálie a je nanejvýš spokojen s jeho kvalitou. Vzhledem ke své velké produkci si objednává opravdu velké množství dřeva, aby měl z čeho vybírat, když chce vyrobit jednu ze svých nejkvalitnějších dýmek. Většinu kořene vřesovce, který si doveze, použije on sám, někdy ale pomůže i jiným výrobcům, kteří jsou zrovna bez zásob dřeva. Tak to ostatně mezi výrobci dýmek funguje; všichni jsou ochotní pomáhat si navzájem.
Dvě dílny
Už dříve jsem se zmínil o tom, že Peder má dvě dílny. Tu, která stojí přímo u domu, Peder používá na konečné časově náročné kroky výroby, zatímco veškerou náročnou a často i hlučnou práci provádí ve druhé dílně stojící v přírodě, asi 5 minut cesty od Pederova domu. Mezi jinými tam má i kopírovací přístroj. Když jsem navštívil Pedera (bylo to na začátku března roku 2010), konala se zrovna aukce vybavení Stanwellovy továrny a Peder si odtamtud dovezl přístroj na pískování. Jedná se o velkou mašinu, kterou zatím Peder nenainstaloval, ale jsem si jistý, že s ní bude spokojen. Na tomto přístroji se totiž pískovalo mnoho vynikajících a překrásných dýmek; nejen Stanwellovy, ale i dýmky Bo Nordha, Banga a Pedera Hedegaarda.
Těžce pracující muž
Když mu to čas dovolí, tak se Peder věnuje i výrobě nožů, ale často mu na tuto práci nezbývá prostor. Pro jednoho muže je obdivuhodné, že dokáže za rok vyrobit více jak 2 500 dýmek. Peder říká, že pracuje dlouho, někdy až moc dlouho, ale říká také: „Pocházím z rodiny farmářů a díky ní mám základy, na kterých teď můžu stavět. Při práci na farmě je velmi důležitá píle a pracovitost, a tyto dvě vlastnosti využívám i při práci na dýmkách.“
Bent „Benner“ Nielsen
Jeho přátelé ho nazývají Benner, ale jeho opravdové jméno je Bent Nielsen. Narodil se v roce 1944 v severní části Jutska, ale když byl malý, přestěhovali se jeho rodiče k městu Roskilde a Benner tam už zůstal dodnes. Nyní žije ve vesnici jménem Tune ležící přímo na jih od Roskilde.
Od svérázných dýmek ke klasickým tvarům
Svou kariéru začal jako tesař, ale na začátku 70. let potkal výrobce dýmek jménem Karl-Erik Ottendahl. Bylo to ono zmíněné období, kdy byly v oblibě originální dýmky svérázných tvarů a Karl-Erik potřeboval někoho na pomoc, proto najal Bennera. V jeho dílně pak pracoval více jak sedm let a vyráběl mnoho svérázných dýmek určených pro trh ve Spojených státech. Po krátkém období, kdy spolupracoval se řezbářem Zetterwigem, jej kontaktoval Svend Bang, který chtěl, aby pro něj vyráběl dýmky do Německa. Benner tedy přišel s novou kolekcí a Svend Bang se pak přišel společně s jedním dovozcem z Německa podívat na jeho dílo. Benner poznal, že něco není v pořádku, ale protože spolu mluvili německy, nerozuměl jim. Svend Bang pak i s dovozcem odešli a nechali v dílně zmateného Bennera. Večer mu pak Bang zavolal a vše mu vysvětlil. Zapomněl totiž Bennerovi říct, že Němci chtějí klasické a ne originální tvary dýmek. Benner tedy musel vyrobit novou kolekci, což pro něj byla poměrně velká výzva, když se posledních několik let věnoval výhradně výrobě svérázných dýmek. Byla to pro něj ale určitě poučná zkušenost a dnes je Benner znám především pro výrobky klasických tvarů.
Po zmíněném dobrodružství s výrobou produktů pro německý trh začal Benner pracovat v nejznámějším obchodě s dýmkami v Copenhagenu Pibe-Dan, kde se, mimo jiné, seznámil s Tomem Eltangem. Na konci 70. let si ale Benner prošel těžkým životním obdobím, kdy se kromě jiného i rozváděl. Byl v depresi a rozhodl se začít dělat něco dočista jiného. Prodal tedy všechno své vybavení za minimální částku a začal se opět věnovat práci tesaře. To se stalo v roce 1980 a Benner pak v tomto zaměstnání zůstal celých 30 let.
Nová dílna
Bennera však nikdy zcela neopustila touha vyrábět dýmky a tak tu a tam vyráběl nějaké dýmky v dílně Karl-Erika. Za nějaký čas ale opět zatoužil po své vlastní dílně. Vše začalo zakoupením soustruhu od Toma Eltanga. Byl to malý soustruh, ale byl hodně kvalitní a Benner ho stále používá. Postupně si pak pořídil veškeré ostatní vybavení a většinu z přístrojů si Benner sám přestavěl. Od té doby strávil mnoho večerů a dovolených v dílně. Vedle práce na plný úvazek ale Benner nemá čas jezdit se svými dýmkami po výstavách a nabízet je v zahraničí, proto je prodává spíše jen v Dánsku.
Na začátku roku 2011 odešel Benner do důchodu, díky čemuž získal více času a prostoru na výrobu dýmek, ale i na jejich prezentaci širšímu publiku.
Dýmky z olivového dřeva
Pokud vím, tak byl Benner prvním skandinávským výrobcem dýmek, který začal své dýmky vyřezávat z olivového dřeva. Už několik let jezdí pravidelně na dovolenou na Krétu a nakupuje tam dřevo na výrobu. U olivového dřeva ho nejvíce zaujalo jeho složitý vzor. Domnívá se také, že dřevo má výborné vlastnosti ke kouření.
Co se týče kořene vřesovce, tak Benner si nakoupil velké zásoby tohoto typu dřeva, když v roce 2004 zemřel jeho přítel Karl-Erik Ottendahl. Ještě stále mu z této doby nějaké dřevo zbylo. Náustky pak Benner vyrábí z akrylu, ebonitu, cumberlandu nebo z umělého jantaru a dýmky mají známky Benner a někdy také Handmade in Denmark. Díky písmenu B umístěnému na náustku dýmky je hned na první pohled jasné, že se jedná o Bennerovu dýmku. Na své výrobky ale Benner nepoužívá žádný systém třídění.
Malá, ale pohodlná dílna
S Bennerem jsem se během uplynulých 20 let viděl u něj doma nebo v jeho dílně hned několikrát, naposledy to bylo na konci roku 2010. Když jsem k němu přijel, vzal mě do obýváku a ne do dílny, což je při návštěvě výrobce dýmek docela neobvyklé. Ale jak Benner říká: „Moje dílna je tak malá, že se tam nevejdou pomalu ani dva lidé.“ Stejně jsem ale chtěl jeho dílnu vidět, a tak jsem jej o to požádal, než jsem odjel. Benner nejdříve váhal, ale nakonec mi ji přeci jen ukázal. Nevím, proč mi ji nechtěl ukázat. Ano, určitě je malá, ale ne nijak extrémně malá a pro jednoho řezbáře je určitě úžasně pohodlná.
