Vzpomínka
Před mnoha lety jsem strávil celý jeden den plněním svých povinností v Copenhagenu. Když vše skončilo, cítil jsem se hodně unavený, ale ještě než jsem šel domů, tak jsem se šel podívat do výlohy tabákového obchodu v sousedství. Nechtěl jsem si nic kupovat, jen jsem se tam chtěl v rychlosti podívat. Šel jsem do Strøgetu, známé obchodní pasáže v Copenhagenu, ale moje procházka skončila téměř ještě předtím, než vůbec začala. Ve výloze hned prvního obchodu s dýmkami jsem uviděl dýmku tak krásnou, že jsem z ní nemohl spustit oči. Byla mírně zahnutá, spíš krátká, měla drsný neopracovaný vršek hlavičky a nádhernou kresbu. Podle zlatého písmene S s korunou na náustku jsem poznal, že je to Stanwell. Moje rozhodnutí nekupovat si ten den dýmku vzalo za své. Ten kousek prostě musel být můj. Měl jsem ale u sebe málo peněz (tohle se totiž stalo ještě předtím, než bylo možné platit místo hotovými penězi plastovou kartou), takže jsem neměl času nazbyt. Byl jsem naprosto přesvědčený, že hned další kuřák dýmky, který projde kolem, si tuhle dýmku okamžitě koupí. Proto jsem musel urychleně najít nějakou banku. Naštěstí jsem jednu našel v blízkém okolí – byl jsem zpátky už za méně jak 10 minut. Má vysněná dýmka tam stále byla! Jaké štěstí! V obchodě mi dovolili, abych si ji podržel v ruce. Byla velmi lehká a příjemná v ruce. Nebylo pochyb, že tahle dýmka byla vyrobená přímo pro mě.
Dýmka byla značky Stanwell, konkrétně se jednalo o dýmku Stanwell Brass Band, tvar 126. Dýmka je stále cenným členem mé sbírky.
Na podzim roku 2009 jsme se doslechli o zprávě, že továrna na dýmky Stanwell ve městě Borup v Dánsku se chystá na konci roku přestat se svým provozem, protože výroba je prodělečná a finančně se už nevyplatí. Byla to opravdu smutná zpráva, zejména z toho důvodu, že Stanwell byla už poslední továrnou na výrobu dýmek v celé Skandinávii. Přesto to neznamenalo, že by s dýmkami Stanwell byl konec, majitel společnosti, Scandinavian Tobacco Group (STG), se jen rozhodl přesunout výrobu do Itálie. Od roku 2010 se tedy dýmky Stanwell dělají tam.
Samozřejmě, že jsme nechtěli, aby se něco takového stalo. Museli jsme se s tím ale smířit a doufat, že kvalita Stanwellových dýmek zůstane nadále stejná. Nejdůležitější bylo, že neměla přestat spolupráce s dánskými umělci na vývoji nových tvarů. Díky této spolupráci hrála společnost Stanwell v historii skandinávské výroby dýmek důležitou roli a je krásný pocit vědět, že to ještě neskončilo.
Tento článek jsem napsal v létě roku 2009, tedy ještě nějakou dobu předtím, než zavřeli továrnu ve městě Borup.
Narodil jsem se na začátku roku 1942. O této době jsem slyšel, že to bylo nelehké období. Tenkrát totiž byla tak tuhá zima, jakou nikdo nepamatoval. Sněhové závěje sahaly tak vysoko jako telefonní sloupy. Ještě ke všemu zrovna zuřila hrozná válka. Já jsem byl naštěstí tak malý, že mě všechny tyto problémy míjely.
Ve Švédsku tehdy byla složitá situace. V sousedních zemích na tom byli ještě hůř. Dánsko a Norsko okupovali nacisté a lidé trpěli nedostatkem mnoha životně důležitých věcí. Výjimkou nebyl ani tabák. Jenže ti, kteří měli štěstí a nějaký tabák sehnali, ještě potřebovali něco, v čem by jej mohli vykouřit. Importované dýmky z briaru nebyly dostupné, vhodný materiál se tedy musel hledat v naší zemi. V malé vesnici jménem Kyringe vlastnil muž jménem Poul Nielsen pilu, kde většinou dělali dřeváky. Ale jestli se vyrábí dřeváky nebo dýmky, to už bylo celkem jedno. Výrobní stroje na pile rozhodně byly a dýmky byly určitě více potřeba. Nielsen tedy začal dělat dýmky z borového dřeva. Toto rozhodnutí v roce 1942 odstartovalo období moderní dánské výroby dýmek.
Všechny dýmky měly stejný tvar. Jednalo se o dýmku Bulldog, jejíž design navrhl sám Nielsen, a denně se jich vyrobilo 2 000.
Musí to znít anglicky
Dnes už má Dánsko pověst země, která vyrábí jedny z nejlepších dýmek na světě. Tak tomu ale vždy nebylo. Ve 40. letech 20. století si Dánové i spoustu jiných národností myslelo, že dýmka musí být vyrobená v Anglii, aby byla kvalitní. Když skončila válka, vypadalo to, že se lidé vrátí ke svým starým způsobům a budou si opět kupovat anglické dýmky. Nielsen tedy musel přesvědčit své známé v okolí o tom, že dýmky vyrobené v Kyringe jsou stejně dobré, nebo dokonce ještě lepší než ty, které se dovážejí od různých anglických značek. Borové dřevo v tu dobu vystřídal kořen vřesovce. Bylo ale potřeba udělat ještě jednu podstatnou změnu – Nielsen už nemohl dál nazývat své výrobky jako „Kyringe piben“, bylo potřeba najít nějaké jméno, které by znělo anglicky.
Jednou Nielsen navštívil místo v Anglii, které se jmenovalo „St. Anne"s Well a díky tomu ho napadlo nazvat své dýmky Stanwell. Aby u své značky ještě více podpořil anglický dojem, vytvořil logo, na kterém byl kočár tažený koňmi (jednalo se o speciální druh kočáru Hansom Cab), což je symbol, který se tradičně spojuje s viktoriánskou Anglií. Často vyprávěná historka o pozdějším premiérovi Anglie, Siru Haroldu Wilsonovi, potvrzuje, že se Nielsonovi jeho záměr vskutku podařil. Premiér byl na návštěvě v Dánsku a na své cestě domů se zastavil v obchodě na letišti v Copenhagenu, aby si koupil dýmku. „Chci dobrou anglickou dýmku,“ řekl tehdy. „Chci Stanwell.“
Poulu Nielsenovi se jméno Stanwell zalíbilo natolik, že si jej dokonce v roce 1968 i přidal za své vlastní příjmení. Tento krok mu také pomohl chránit lépe jméno své značky v zahraničí.
Brzy poté už Stanwell získal takové známosti, že byl schopen sehnat briar té nejlepší kvality. Vytrvalá a pečlivá snaha celé společnosti poskytovat co nejkvalitnější produkty v kombinaci s efektivním úsilím na trhu pomohly Stanwellovým dýmkám získat na dánském trhu dobrou reputaci. Bezy si toto jméno získalo respekt v mnoha evropských zemích a přes Švýcarsko se pak Stanwellovy výrobky dostaly i na trh do Spojených států.
Nová továrna v Borupu
Továrna na pile v Kyringe byla brzy příliš malá, proto, když byla mlékárna v nedaleké vesnici Borup zavřená, skoupil Nielsen prázdné budovy, které po výrobně zůstaly, a přestěhoval svou společnost tam. O několik let později vyrostla na místě staré mlékárny nová továrna. Jen skald na kořen vřesovce tu byl stejně velký jako celá výrobna v Kyringe.
Poul Nielsen Stanwell řídil továrnu po dobu 40 let až do své smrti v roce 1982. Jeden z jeho dávných přátel, Jens Lillelund, který s ním spolupracoval dlouhá léta, pak převzal vedení firmy.
Nová éra
„Kvalita je ze všeho nejdůležitější. Nikdo od nás nikdy nedostane špatně udělanou dýmku.“
To řekl Søren Aagaard, který se ujal funkce prezidenta společnosti Stanwell v prosinci roku 2007.
Søren Aagaard má vzdělání v oboru umělecký truhlář a byl ve své profesi tak úspěšný, že dokonce dostal ocenění od dánské královny. Poté si ho najala jedna mezinárodní společnost, kde dva roky prodával na mezinárodním trhu „články o životním stylu“. Evidentně tam byl také velmi úspěšný, protože v roce 2007 mu jeden „lovec mozků“ poradil, ať se uchází o místo manažera továrny Stanwell, protože to místo mělo být brzy volné. Není těžké si představit, proč byl zrovna Søren, jako člověk s osobními zkušenostmi s ruční výrobou, ale i s marketingem, vybrán jako nejlepší uchazeč o danou pracovní pozici. Pro Sørena to muselo být lákavé vzít práci, ve které může libovolně kombinovat své dvě specializace.
Hodně řemeslné výroby
Stanwell má dva sklady briaru, jeden se nijak nevyhřívá a ve druhém se udržuje stálá pokojová teplota. Kořen vřesovce se nejdříve skladuje zhruba po dobu jednoho měsíce ve studené místnosti, poté se přemístí do vyhřátého skladu. Dřevo se totiž musí vysoušet postupně, aby nepopraskalo. Pomocí určitého přístroje se kontroluje vlhkost v blocích dřeva, a když se úroveň vlhkosti dostane na 8 – 10 %, mohou se už kusy dřeva použít na další zpracování. Celý proces sušení zabere asi šest měsíců. Stanwell má na skladě neustále 60 – 80 tisíc bloků dřeva, všechny jsou nejvyšší kvality a s nedotčenými sukovitými plochami.
Když se bloky vezmou ze skladu pryč, roztřídí se tak, aby se velikostí co nejvíce hodily ke tvaru výsledné dýmky. Potom se rozřežou do přesné velikosti. Následně se do dřeva vyvrtá tabáková komora a pomocí dvou strojů se vyformuje vršek dýmky. Potom už další část práce zbývá na kopírovacím stroji.
Stanwell má dva kopírovací stroje, jeden, který dokáže vyrobit čtyři dýmky naráz, a druhý modernější, který pracuje dokonce ještě dvakrát efektivněji. Starší přístroj se ovládá mechanicky, což znamená, že se nejdříve musí vyrobit model z oceli, zatímco moderní typ stroje ovládá počítač.
Dýmka ale po vyjmutí z kopírovacího stroje ještě není úplně hotová. Dřevo je totiž dost surové a je proto potřeba broušení, aby získalo hladší povrch. Také je nutné vyvrtat kouřový kanálek a otvor pro čep. Tato práce se provádí na soustruhu stejně, jak to dělá každý jiný výrobce. Jediný rozdíl je v tom, že se zde vyřezává více dýmek stejného tvaru za sebou, díky čemuž je vrtání rychlejší.
Třídění a leštění
Třídění dýmek je úkol, který vyžaduje zkušenosti, znalosti a kritické oko. Dáma, která tento proces provádí, má s sebou jen jednu pomůcku – sklenici vody, kterou občas použije na navlhčení dýmky, aby viděla lépe její kresbu. Dýmky se třídí do pěti různých skupin, z nichž se ta nejlepší označuje písmeny FF, což znamená fault free (bezchybný z ang.). Po roztřídění je pak na řadě moření a leštění. První mořidlo má hnědý odstín, tato vrstva se ale hned pomocí pískovací techniky zase odstraní. Účelem tohoto procesu je zviditelnit krásnou kresbu. Poté se dýmka ještě běžně třikrát moří a na závěr se leští. Vše se dělá výhradně ručně.
V dnešní automatizované společnosti jsme už naprosto zvyklí na to, že dáme do jednoho konce stroje nějaký materiál a na druhé straně nám pak vyjede hotový výrobek. Ale každý, kdo se trochu vyzná v dýmkách, moc dobře ví, že když přijde na jejich výrobu, berou některá obecně platná pravidla za své. Výroba dýmky je vždy časově náročným procesem a tento proces je stejných u levných dýmek stejně jako u těch podstatně dražších. Jediný rozdíl se může objevit na samém konci výroby, kdy se těm nejlepším kouskům věnuje mnohem větší péče během broušení a leštění.
Důležitá součást dýmky – náustek
Dnes se dýmkám Stanwell dává akrylový náustek a čep vyrobený z delrinu. Delrin je totiž materiál, který je velmi pevný, na druhou stranu ale dokáže i hodně odpustit. Když vám například dýmka upadne, je mnohem méně pravděpodobné, že se čep rozlomí.
Když se na dýmku umisťuje logo – S a koruna z mosazi nebo ze stříbra – nedělají se okolo něj žádné velké divy. Nejdříve se logo vyryje na náustek, poté se pomocí pinzety vezme kovové S a koruna, umístí se na vyryté místo a poklepe se na ně kladívkem. Jedná se o puntičkářskou práci, celý proces se musí udělat nanejvýš precizně! Pokud se kovové S nebo koruna neumístí přesně na vyryté místo nebo pokud se na ně kladívkem poklepe jen trochu nakřivo, zničí se tím celý náustek.
Polovina dýmek se pískuje
Důkazem toho, že Stanwell vynakládá opravdu velké úsilí pro dosažení vysoké kvality, je i to, že polovina dýmek prochází procesem pískování, a to i navzdory faktu, že se na jejich výrobu používá briar té nejvyšší kvality. Polovina celkového počtu vyrobených dýmek určených k pískování – to je nejvyšší číslo jaké jsem kdy slyšel.
Nedávno Stanwell změnil materiál určený k pískování. Teď totiž používá místo písku sklo. Výhodou pískování pomocí skla je to, že se díky tomuto materiálu více zvýrazní jemné detaily v kresbě, například malé „tečky“ na dýmce s mnoha „ptačími oky“.
Kovové ozdoby
Někdy jsou výrobky společnosti Stanwell obohaceny nejrůznějšími ozdobami z mosazi nebo stříbra (někdy dokonce i ze zlata). Jedním z příkladů může být série Gilt-Edged. Všechny ozdoby jsou umístěny na dýmku s největší péčí. Původně jsem si myslel, že se prostě jen přilepí, ale ozdoby se navíc i upevňují pomocí malých hřebíčků vyrobených ze stejného materiálu. Když se kovový kroužek vyleští, jsou tyto hřebíčky prakticky neviditelné, ale i tak dokážou zaručit, že kroužek nikdy neodpadne.
Tvary vytvářejí ti nejlepší výrobci
V 50. letech 20. století začala společnost Stanwell spolupracovat s nejznámějším výrobcem té doby, Sixtenem Ivarssonem, který pro značku Stanwell vymyslel mnoho tvarů. Podle mě bylo od společnosti velmi prozíravé, že dánské výrobce dýmek nebrali jako své soupeře, ale přizvali je ke společnému tvoření. Stanwell se potom této filozofie držel dál a mnoho nejlepších dánských výrobců (abychom jmenovali aspoň nějaké, tak například Anne Julie, Jess Chonowitsch, Poul Ilsted, Poul Winsløw a Tom Eltang) pro Stanwella vytvořilo nějaké dýmky. Nyní společnost rozvíjí spolupráci s novou generací mladých dánských výrobců v čele s Nannou Ivarsson, vnučkou Sixtena Ivarssona. Jsem přesvědčen, že Sixten by na to byl velice hrdý.
V roce 1992 Stanwell slavil výročí 50 let. Při této příležitosti vznikla sada šesti dýmek, přičemž každý z nich reprezentovala jedno desetiletí. První z nich byla samozřejmě dýmka Bulldog, kterou začal v roce 1942 vyrábět Poul Nielsen. Tvary pro 50. a 60. léta pak navrhl Sixten Ivarsson. Tento výrobce je jediným člověkem, který do speciálního setu dodal dvě dýmky. Je totiž nejdůležitějším výrobcem společnosti Stanwell. Dýmku pro 70. léta zase udělala Anne Julie, pro 80. léta Jess Chonowitsch. Tom Eltang vytvořil poslední dýmku v sadě, tvar číslo 199, jedná se o billiard.
V roce 2007 Stanwell slavil další výročí, 65 let své výroby. K tomuto výročí byl vyroben set s dvěma dýmkami tvaru Bulldog, které v roce 1942 představil trhu Poul Nielsen. Jedna z nich byla vyrobena z borového dřeva, přesně tak, jak to dělával sám Nielsen, druhá pak z kořene vřesovce.
Výrazný export
Stanwell vyrobí každý rok zhruba 70 000 dýmek a vyváží je do 48 zemí světa. Nejvýznamnějšími zahraničními trhy jsou Dánsko, Německo, Spojené státy a Švýcarsko. Země jako Rusko nebo Čína zatím získávají na trhu s dýmkami svou pozici. Stanwell ještě navíc vlastní obchodní značky Georg Jensen a W. Ø. Larsen. Přestože dýmky Larsen vyrábí jednotliví výrobci, materiál pochází právě od Stanwella, který zodpovídá i za veškerý marketing a jejich distribuci.
