Malý ostrov Læsø leží na širém moři, daleko od pobřeží, přímo mezi jutským poloostrovem v Dánsku a západním pobřežím Švédska. V roce 1940 se na tomto odlehlém místě narodila dívka jménem Anne Julie. 22. února roku 1963 se pak tato mladá dívka v místním kostele provdala za známého výrobce dýmek Poula Rasmussena.
Zprávu o svatbě bylo možné najít ve všech dánských denících, důvodem byla svatební kytice. Poul Rasmussen byl pravý gentleman a objednal pro svou nevěstu v jednom květinářství v Copenhagenu 54 orchidejí, které měli přivést v den svatby jeho nastávající ženě. Protože ale tenkrát byla hodně tuhá zima, nemohla se loď z Dánska dostat přes zamrzlé moře na ostrov Læsø. Jedinou zbývající možností bylo letadlo, které mělo na starost doručování pošty. Jenže pilot se tehdy také dostal do problémů, nemohl totiž přistát kvůli husté mlze, která pokrývala místo přistání. Dáma, která měla na malém ostrovním letišti službu, se nevzdala a nechala pilotovi v každých novinách po celém Dánsku vytisknout následující zprávu: „Vyhoďte poštu, vyhoďte poštu a my společně s ní dostaneme i svatební buket!“
Bohužel, výzvy této starostlivé dámy nakonec nepomohly. Anne Julie svou kytici přeci jen dostala, bylo to ale až dva dny po svatbě.
Poul Rasmussen
Poul Rasmussen se narodil v roce 1921 a jako mladý vedl hodně dobrodružný život. Kromě jiného byl i profesionálním boxerem a dychtivým alpinistou. Velkým kontrastem oproti všem těmto aktivitám byla jeho práce – pracoval totiž v antikvariátu. V raných 50. letech 20. století se pak stal Sixtenovým nástupcem v opravně dýmek Suhr's Pibereparation v Copenhagenu.
Říká se, že Sixten Ivarsson a Poul Rasmussen neměli téměř na nic stejný názor, za což bychom měli být někdy i vděční, protože si díky tomu každý z nich našel svůj vlastní styl výroby dýmek. Jejich výrobky se tedy od sebe dost liší. Sixten založil výrobu dýmek nejrůznějších nových tvarů, zatímco Poul byl mistrem klasických tvarů. Postupně vylepšil klasické dýmky do elegantnější podoby, často byly jeho produkty spíše útlejší a lehčí. Mnoho tvarů, které vytvořil, se považuje za ty nejkrásnější, jaké kdy kdo vyrobil.
Největším odkazem, který po Poulu Rasmussenovi zůstal, je úspěch jeho mnoha žáků, co se u něj zaškolovali. V dílně bylo kvůli četným opravám potřeba mnoho mladíků, kteří by pomáhali s prací. Hodně z nich pak pokračovalo ve výrobě dýmek a z několika se stali slavní umělci. Říká se, že Poul nebyl vždy dobrým a hodným učitelem – řekl například svým svěřencům, co udělali špatně, zřídkakdy jim ale poradil nebo ukázal, jak to mají opravit. Na to už museli žáci přijít sami. Je ale pravdou, že tento způsob učení byl nesmírně efektivní, i když v danou chvíli to muselo na mladé výrobce působit spíš frustrujícím způsobem.
Poul Rasmussen měl slabé srdce a byl teprve 3. člověkem v Dánsku, který dostal umělé srdeční chlopně. Ty však přestaly po sedmi letech pracovat a Poul tak v roce 1967 zemřel. Bylo mu pouhých 46 let. Zanechal za sebou svou ženu, Anne Julie, a jejich dvouletého syna.
Mezi mnoho výrobců dýmek, kteří s ním pracovali a učili se od něj, patří například tato známá jména: Gert Holbek, Hans Former Nielsen, Emil a Jess Chonowitschovi, Sven Knudsen, a Björn Bengtsson. Často se také říká, že jedním z jeho žáků byla i jeho vlastní žena Anne Julie. To ale není pravda. Poul byl totiž toho názoru, že výroba dýmek je mužskou záležitostí, do které by se ženy neměly příliš plést. Anne Julie mi řekla, že spolu o dýmkách nikdy nemluvili. Anne Julie se tedy o dýmky začala zajímat až po Poulově smrti.
Anne Julie
Přesně jeden den před Štědrým večerem se v roce 1940 na ostrově Læsø Jonně a Berhardovi Gaarnu Larsenovým narodilo jejich první dítě. Byla to holčička, kterou pokřtili jménem Anne Julie. Byla to těžká doba. Zima byla tehdy hodně tuhá a po celé Evropě zuřila krutá válka. Zdálo se, jako by se malá dívka narodila na protest proti všem těmto útrapám. Byla totiž nesmírně veselá, hravá a s obrovskou chutí do života; tyto vlastnosti si ostatně Anne Julie zachovala až dodnes.
Po dokončení školy odešla Anne Julie do Copenhagenu, kde si našla práci prodavačky v obchodě s módou. Občas se vídala s přítelem, který měl v centru města pronajatý jeden pokoj v prostorném bytě. Jednou tam potkala okouzlujícího gentlemana, kterému poprvé jen ostýchavě přikývla na pozdrav. Za nějakou dobu pak tohoto gentlemana potkala v metru, kde čekala na svůj spoj když se vracela z pláže. Zamávala mu na pozdrav a on – protože stál na druhé straně nástupiště – na ni zavolal: „Promiňte, slečno, máte chvilku?“ Pak za ní přispěchal a Anne Julie se tak poprvé opravdu setkala tváří v tvář s výrobcem dýmek Poulem Rasmussenem.
Uplynul nějaký čas, když Anne Julie začaly trápit vážné záchvaty migrén, kvůli kterým musela po dobu několika měsíců zůstat doma v posteli a léčit se. Jednou jí na dveře zaklepala její domácí a řekla jí, že volal pan Rasmussen a ptal se, jestli by nemohl přijít na návštěvu. Od té doby chodil Poul Rasmussen za Anne pravidelně a jeho návštěvy pokračovaly i tehdy, když se její zdravotní stav zhoršil a ona tak musela jít do nemocnice. Oba dva se do sebe zamilovali a jeden den pak Poul požádal Anne o ruku. Anne o jeho návrhu chvíli přemýšlela a pak řekla, že by nejdříve chtěla odjet na jeden rok do Anglie za prací. Pokud bude jejich náklonnost stejná i po jejím návratu, nebude o ničem pochybovat a vezme si ho. Jejich vzájemné silné city tuto zkoušku opravdu přestály a v roce 1963 se tak mohla uskutečnit jejich svatba.
Anne Julie vyrábí své první dýmky
Když si Anne Julie brala Poula Rasmussena, věděla, že má slabé srdce. Sama ale říká: „Dívám se na život tak, že je lepší prožít s někým jen několik krásných let než 30, které by nestály za nic. Naše manželství byla darem a já bych jej za nic na světě nevyměnila.“
Když Poul v roce 1967 zemřel, žila Anne Julie z příjmu, který dostávala za poloviční úvazek v obchodě s módou. Musela se ale starat o jejich malého syna a bylo pro ni tím pádem těžké vydělat dost peněz i pro něj. Jednou se vydala na kole do dílny, která tu zůstala po Poulovi. Cestou potkala Hanse Formera Nielsena, který dříve s jejím manželem spolupracoval. V dílně společně našli několik kusů dobrého briaru, ze kterých by bylo možné vyřezat kvalitní dýmky. Anne Julie nikdy předtím nedržela briar v ruce, přesto se ale rozhodla, že s tímto materiálem zkusí pracovat. S Formerovou pomocí se jí povedlo vyrobit několik krásných dýmek, které se prodaly za poměrně slušnou cenu. Anne Julie potom nadále pracovala v obchodě, odpoledne se ale vždy věnovala vyřezávání v dílně a vyráběla dýmky, jež se většinou prodávaly kolemjdoucím, kteří našli cestu do její dílny ve sklepě.
Okamžitý úspěch
V roce 1970 jela Anne Julie do New Yorku se svou sadou dýmek umístěnou ve staré krabici od Stanwella. V New Yorku šla rovnou do jednoho z nejvyhlášenějších obchodů s dýmkami na Madison Avenue. Obchod se jmenuje Pipe and Pouch. Když tam přišla, nechala si zavolat manažera, jenž byl zároveň i majitelem obchodu. Představila se mu jako jedna z dánských výrobců dýmek a k jejímu překvapení se s ní manažer začal bavit v jejím rodném jazyce. Ukázalo se totiž, že majitel obchodu pochází z Jutska v Dánsku. Pozval poté Anne Julie na výborný oběd; nekoupil od ní ale žádné dýmky, protože se mu zdály příliš drahé. Přesto si ale několik z nich chtěl půjčit, aby je čas od času mohl ukázat svým zákazníkům. Protože Anne Julie měla v plánu navštívit ještě San Francisco, souhlasila se zapůjčením a dohodla se s majitelem, že si své dýmky zase vyzvedne na cestě zpátky do své rodné země.
Zatímco byla Anne Julie v San Franciscu, navštívil obchod Pipe and Pouch jeden televizní producent. Když uslyšel o ženě z Dánska, která se věnuje výrobě dýmek – tedy typicky mužské profesi – okamžitě ji chtěl ve své televizní show s názvem „What's my line?“ Byl ochotný udělat pro to cokoliv. V této televizní show byly jako hosté celkem tři ženy. Dva soutěžní týmy pak měli hádat, která z těchto tří žen je onou dánskou řezbářkou. Druhé dvě ženy v pořadu byly evidentně dobře připraveny, protože žádný z týmů nedokázal správně uhádnout pravou umělkyni. Anne Julie tak získala peněžitou odměnu. Mnohem důležitější ale bylo, že své jméno rychle proslavila po celé zemi. Mnoho novinářů s Anne dělalo rozhovory a na hotelovém pokoji jí neustále zvonil telefon. Jedním z telefonujících byl i majitel obchodu Pipe and Pouch, který se ptal, jestli jsou její dýmky ještě stále na prodej. Jejich cena už najednou nebyla žádným problémem.
Když se Anne Julie vrátila zpět do Dánska, musela hodně tvrdě pracovat, aby mohla splnit všechny objednávky na dýmky, kterých bylo náhle obrovské množství. Řekla mi, že tenkrát ještě věděla o obchodování s dýmkami velmi málo, ale nikomu to neřekla. Začala se proto všechno učit a během krátké doby získala mnoho cenných znalostí.
Památný víkend
Není možné převyprávět tu celý životní příběh Anne Julie. Na to by bylo potřeba celou samostatnou knihu. Tady si můžeme dovolit udělat jen několik krátkých výhledů. Dovolte mi tedy vzít vás už rovnou do přítomnosti.
V únoru roku 2011 jsem se svým přítelem Parem Billhällem, předsedou klubu Pipe Club of Sweden, navštívil Anne Julie na jejím milovaném ostrově Læsø. Byl to památný víkend s mnoha nádhernými zážitky. Anne Julie nás vzala na velký výlet po ostrově a překvapila nás, když zastavila u rozlehlého domu stojícího na pobřeží moře. Ukázalo se, že se jedná o její obchod. Samozřejmě, že jsme věděli, že nějaký obchod má, ale nepředpokládali jsme, že je tak velký. Obchod s názvem Butik Anne Julie nabízí širokou škálu nejrůznějšího zboží. Jedna část obchodu je například zaplněna květinami, jinde zase najdete ručně dělané výrobky včetně nejrůznějšího oblečení a textilií podle designu Anne Julie. Jiná část obchodu zase nabízí delikatesy dovážené z malého soukromého pěstitelství v Izraeli. A to není zdaleka vše. Poslední část obchodu je pak samozřejmě věnována dýmkám a obrazům od Anne Julie. Je tu také malá kavárna, kde si zákazníci mohou vychutnat šálek kávy či čaje a užívat si přitom nádherný výhled na moře nebo se kochat exotickým zbožím v obchodě.
Mnohobarevný život
Anne Julie má hodně ráda barvy, jak je to ostatně vidět i na jejích dýmkách a malbách. Metaforicky řečeno je vlastně celý její život mnohobarevný. V roce 1977 vydala ke svému 30-ti letému výročí působení jako umělkyně knihu s názvem In smoke – verve and excellent spirit (V kouři – zapálený a úžasný duch). Název knihy je více než vhodný. V této publikaci Anne píše o některých významných momentech svého života, a můžete si být jistí, že toho zažila opravdu hodně. Často se na ni usmála štěstěna, mnohokrát ale také prožila těžké chvíle a velká trápení. Jedna nesmírně důležitá vlastnost ale Anne nikdy nechyběla – velká radost ze života a schopnost dívat se do své budoucnosti vždy jen pozitivně.
V sobotu večer jsem během onoho památného víkendu seděl s Anne Julie a Perem Billhällem v jejím kouzelném starém domě a vychutnávali jsme si čerstvé humry s vynikajícím vínem. Anne Julie nám vyprávěla o svých zážitcích, životních zkušenostech, ale i plánech do budoucna. Anne zbožňuje cestování – za svůj život navštívila mnoho cizích zemí a projezdila téměř všechny kouty světa. Zřejmě nejvíce miluje Japonsko, kam jezdí pravidelně od své první návštěvy v raných 70. letech. Dokonce si ji adoptovala jedna japonská rodina. Často ale také jezdí do Izraele. Krátce po naší návštěvě se zrovna Anne chystala do Tel Avivu. Nakreslila totiž náčrty dvou soch, které se pak vytesaly z kamene a umístily se před tamní nemocnici.
Měli jsme štěstí, že během naší návštěvy měla Anne hotové nějaké dýmky, některé z nich už byly prodány, několik mi jich ale schovala, abych si je mohl vyfotit. Krásné, mnohobarevné dýmky vyrobené dámou, která tak moc miluje barvy. Tuto svou lásku Anne ještě více zdůraznila svými posledními slovy před naším odchodem, kdy řekla: „Udělejte část své knihy, kde budete psát o mě, barevnou, protože barvy, to jsem já.“
