Narodil se do chudé rodiny ve Švédsku. Před druhou světovou válkou se přestěhoval do Dánska, kde pracoval ve vymáhací agentuře. Jednou si ale zlomil náustek na své dýmce, což ho přivedlo k opravování dýmek. Za svou dlouhou kariéru jako výrobce dýmek se stal legendou a pravděpodobně i nejuznávanějším výrobcem vůbec. Jeho jméno je Sixten Ivarsson.
Jsem si naprosto jistý, že je hodně těžké, ne-li téměř nemožné, najít na světě nějakého výrobce nebo sběratele dýmek, který by neznal slavné jméno Sixten Ivarsson. Často se o něm říká, že je nejlepším výrobcem 20. století. O pravdivosti tohoto tvrzení se samozřejmě mohou vést polemiky, protože se jedná o záležitost vkusu každého z nás. Jedno je ale jisté: byl to určitě nejdůležitější výrobce dýmek minulého století, který měl na další výrobu největší vliv. Právě on odstartoval moderní výrobu v Dánsku, vytvořil nový styl dýmek, jaké ještě nikdo předtím neviděl, přišel i s novým stylem jejich výroby, jako první začal spolupracovat s továrnou na výrobu dýmek a nejenže pro ni navrhoval nové dýmky, ale byl pro ni i skvělým učitelem. Jeho význam a vliv na další generace výrobců rozhodně nemůžeme přehlédnout.
Jeden z jeho žáků byl jeho vlastní syn jménem Lars. Lars pokračoval ve šlépějích svého otce a tradiční rodinné řemeslo nyní ožívá i s další generací, a sice s nejmladší Larsovou dcerou Nannou. V roce 2008 se Nanně narodil syn Sixten. Bude on tím, který nakonec uzavře slavný kruh proslulých výrobců dýmek?
Sixten Ivarsson
Sixten Ivarsson se narodil v roce 1910 ve městě Scania, které leží v nejjižnější části Švédska, blízko Dánska. Rodina byla chudá, obzvlášť po smrti Sixtenova otce. Sixtenovi tenkrát bylo osm let, jeho matka se od té chvíle musela sama starat o něj i o jeho tři sestry.
Ve 30. letech 20. století ovlivnila život ve Švédsku velká hospodářská krize a způsobila velký nárůst nezaměstnanosti. Když tedy Sixtenovi nabídl jeho švagr žijící v Copenhagenu práci vymahače dluhů, Sixten ji bez váhání přijal a odstěhoval se kvůli tomu i se svou ženou do hlavního města Dánska. I když byl Sixten ve své práci úspěšný, neměl ji rád, proto se ve svém volném čase věnoval koníčkům, například rybaření nebo vyřezávání ze dřeva. Tím si ve svém životě dělal radost.
V roce 1939 začala druhá světová válka. Několik let poté bylo Dánsko okupováno nacisty. Bylo to těžké období a většina zásob pro každodenní potřeby obyvatel se ztenčila na minimum. Dýmky nebyly výjimkou. Jednou se Sixtenovi rozlomil náustek u jeho dýmky, a tak šel do dílny jménem Suhrs Pibereparation, aby mu náustek spravili. V dílně mu ale nepomohli, protože opravář byl zrovna doma se zlomenou nohou. Sixten se ale přesto nevzdal a rozhodl se přesvědčit majitele, aby mu dovolil opravit si dýmku vlastnoručně. Netušil ale, že stroje i soustruhy jsou ve velmi špatném stavu, a než tedy mohl začít s opravou, musel ještě opravit porouchané stroje. Když to všechno udělal, spravil si konečně svou dýmku. Práci přitom odvedl tak výborně, že mu majitel dílny nabídl místo opraváře. Sixten jeho nabídku s radostí přijal a byl vděčný, že se už nemusí vracet k vymáhání dluhů.
Sixten prohlásil, že se v tomto období hodně naučil. Naučil se například, jak by se dýmka rozhodně neměla vyrábět. Tuto znalost pak ve svém budoucím životě bohatě uplatnil.
Jednou za Sixtenem přišel zákazník, a ukázal mu dýmku, která se mu moc líbila. Zeptal se Sixtena, jestli by mu mohl najít nějaký kousek, který by vypadal přesně jako tato dýmka. „Ne, to nemohu. Ale mohu vám jednu takovou vyrobit,“ odpověděl Sixten. Zákazník byl tehdy s výsledkem nanejvýš spokojený. Tak tedy začala éra vyrábění, a ne jen pouhého opravování, dýmek v Suhrově dílně.
Sixten pracuje na vlastní pěst
V roce 1951 podepsal Sixten výpověď ze Suhrovy dílny. Důvodem bylo to, že Sixten navrhl několik tvarů pro společnost Stanwell, ale majitel dílny Suhr a Sixten měl dohodu o dělbě veškerého honoráře. Sixten tedy opravoval staré dýmky a také začal vyrábět nové kousky, vše na vlastní pěst. Opravy a výrobu dělal zčásti ve velmi malé dílně, kterou si pronajal, a zčásti ve své vlastní kuchyni. Po nějaké době ale našel vhodnější místo pro svou dílnu – bylo to blízko známé pěší zóny Strøget přímo v centru Copenhagenu. A na tomto místě Sixten zůstal až do konce svého života.
Sixten pokračoval v práci, kterou začal dělat u Suhra – výroba klasických dýmek s jeho osobním vkusem, ale i tvorba nových tvarů, ze kterých se dnes už staly klasiky. V tu dobu se rozšířila zpráva, že jeho dýmky, které se výborně kouří a jsou jiné než dýmky v běžných obchodech, se dají pořídit v Ivarssonově dílně. Od této chvíle až do konce svého života už Sixten neměl nikdy problém prodat své výrobky.
Jiné materiály
Sixten byl první, který, alespoň v této části světa, začal používat na výrobu svých dýmek bambus a roh. Jeden z důvodů tohoto jednání najdeme zřejmě už v Sixtenově dětství. Narodil se v těžkých časech, navíc do chudé rodiny, takže se velmi brzy naučil, že se o vše musí dobře starat a nesmí ničím plýtvat. Když tedy měla dýmka extrémně krátký krček kvůli nějakému kazu v briaru, nezahodil ji, ale prodloužil krček pomocí bambusu nebo rohu. Dalším důvodem používání těchto nezvyklých materiálů by mohl být i ten fakt, že Sixten začal s výrobou dýmek krátké po konci války. Tehdy byla zásoba kořene vřesovce dost omezená, a jakmile se krček udělal kratší, mohly se z jednoho kusu dřeva vyrobit dvě, někdy dokonce i tři dýmky.
Sixten Ivarsson a Stanwell
V pozdních 40. létech 20. století navštívil Suhrovu dílnu Poul Nielsen Stanwell a byl naprosto ohromen dýmkami, které tam Sixten vyráběl. Tak začala jejich dlouholetá spolupráce, která nakonec trvala celých čtyřicet let. Není přesně jasné, kolik tvarů Sixten pro Stanwella vytvořil. Určitě jich bylo více než čtyřicet. Některé z těchto tvarů se stále vyrábějí.
V 50. letech dělal Sixten pro Stanwella i veškeré pískování, protože společnosti chyběla potřebná výbava. Tyto práce prováděl v dílně v Copenhagenu, která byla na pískování specializovaná. Sixten pak využíval tuto dílnu pro své vlastní dýmky až do konce svého života, protože továrna Stanwell mu na dojíždění přišla příliš vzdálená.
Sixtenovy žáci
Sixten Ivarsson nebyl jen talentovaným výrobcem dýmek, byl i dobrým učitelem. Jeho postoj byl takový, že jen špatný učitel nedovolí svým žákům, aby byli lepší než on sám. Proto podporoval své žáky v tom, aby se nebáli jít svou vlastní cestou a hledali svůj vlastní styl tvorby. Sixtenův syn Lars mi řekl, že jeho otec jim říkával: „Můžeš si půjčit moje noty, můžeš si dokonce půjčit mé housle, hrát se ale musíš naučit sám.“
Že Sixten byl dobrý učitel, potvrzuje i to, že spousta jeho žáků se stala světově známými výrobci. Najdeme mezi nimi například jeho syna Larse, dále Bo Nordha, Jesse Chonowitsche nebo Jørna Mickeho. Všichni zmínění umělci se u Sixtena učili ve zhruba stejnou dobu – v raných 60. letech. Ze všech se pak stali dobří přátelé.
Všichni Sixtenovy žáci mluví o jeho velké ochotě sdílet s nimi své znalosti a zkušenosti. Jako by neexistovala žádná tajemství. Nicméně, každá lidská bytost musí mít aspoň jedno malé tajemství a Lars mi řekl, že ani jeho otec netvořil výjimku z tohoto pravidla. Sixtenovým tajemstvím bylo, co používá jako ochranno vrstvu v tabákové komoře. Tento recept si Sixten nechal pro sebe. I když možná ne úplně. Lars řekl, že Bo Nordh možná dostal recept výměnou za nějaké nástroje, které sám vyrobil, ale pokud se tak stalo, tak byl skutečně jediným, který toto tajemství mohl odhalit.
Styl dýmek, které tito čtyři řemeslníci vytváří, se hodně liší. Tak by to také podle jejich učitele mělo správně být. Podle své filozofie se Sixten vždy snažil vést své žáky k samostatnosti a ke hledání jejich vlastního stylu. A oni si svůj styl také našli. V přístupu k práci mají ale naopak hodně společného. Všichni mají vůči Sixtenovi velký respekt, uznávají jeho kreativitu, jeho dovednosti a v neposlední řadě i jeho otevřenost. Všichni si také dávají velký pozor na to, aby jejich dýmky nejen dobře vypadaly, ale aby se z nich i pohodlně kouřilo. Všechny detaily se proto tvoří s obrovskou péčí. V porovnání s jinými výrobci po celém světě toho nevytvořili mnoho, zato se ale většina jejich práce považuje za mistrovská díla. Když se však podíváme na životní styl, každý ze Sixtenových žáků se od svého učitele nějak liší. Zatímco Sixten žil celý svůj život v centru rušného Copenhagenu, jeho žáci se usídlili na venkovských oblastech, kde čerpají svou inspiraci z přírody.
Dobrý hudebník se musí pořádně naučit, jak hrát na svůj nástroj. Skutečný mistr, opravdový umělec, ale pozná nástroj tak dokonale, že technicky mu pak hra nepůsobí sebemenší problémy. Veškeré jeho úsilí pak může směřovat k cíli vytvářet nádhernou hudbu. Myslím, že s výrobou dýmek je to stejné a všichni výrobci v této knize sami zmiňovali důležitost techniky. Když mají nápad na nový tvar, musí jej zvládnout technicky. Pak už jim nestojí v cestě žádná překážka a nová dýmka je rázem na světě.
Sixten Ivarsson – výrobce dýmek
Sixten byl nefalšovaným výrobcem dýmek, a to myslím v tom nejlepším slova smyslu – funkčnost dýmky pro něj byla ze všeho nejdůležitější. Každá dýmka, kterou vytvořil, se musela dobře kouřit. Dokonce si myslím, že i přesto, že většina z nás v Sixtenovi vidí velkého umělce, on sám by se tak nenazval. Jemu bohatě stačilo být dobrým výrobcem dýmek.
Dva příběhy o Sixtenovi
Jakob Groth – můj přítel, kterého bohužel velmi dlouho trápil nádor na mozku a nakonec ho v roce 2007 připravil o život – znal Sixtena velmi dobře a aktivně se také věnoval výzkumům ohledně výroby dýmek. Jednou mi řekl tyto dva následující příběhy o Sixtenovi, které podle mého názoru nádherně ilustrují jeho vysoké nároky a smysl pro humor:
Sixten jednou ukázal svému pravidelnému zákazníkovi, jednalo se o jednoho učitele, velkou sbírku dýmek. Najednou přispěchal do obchodu nějaký muž. Evidentně neměl času nazbyt. „Chci si koupit dýmku,“ řekl. „Promiňte, ale žádné tu nemám,“ odvětil mu tehdy Sixten a uspěchaný muž tak musel odejít z obchodu s prázdnýma rukama. Učitel byl překvapený a musel se zeptat: „Proč jste mu to řekl? Vždyť jste mohl udělat dobrý obchod.“ „Viděl jste jeho dýmku.“ řekl Sixten. „Byla špinavá a neudržovaná. Určitě nechci, aby tento muž kouřil jednu z mých dýmek.“
Ten samý učitel si pak jednou koupil pískovanou dýmku s bambusovým krčkem. Protože nikdy předtím podobnou dýmku neměl, nebyl si úplně jistý, že bude dostatečně pevná a zeptal se: „Jste si jistý, že se ta dýmka nerozbije?“ Sixten ji beze slova vzal do ruky, vyhodil ji vysoko do vzduchu a nechal ji spadnout na zem. Pak ji sebral a vrátil ji užaslému učiteli. „Nerozbije se,“ řekl, „ale nezkoušejte to dělat každý den.“
Lars Ivarsson
Pro malého kluka musí být splněným snem, když má jeho otec dílnu plnou dřeva a nejrůznějších strojů na jeho zpracování. Obzvlášť v případě, kdy má rád ruční práce. A Lars, Sixtenův syn, měl odjakživa rád vyřezávání dřeva. Také byl naprosto fascinován všemi možnými stroji. Je ale jasné, že mezi první věci, které chce malý kluk vyřezávat, nepatří dýmky, ale spíše autíčka, lodě nebo letadla.
Jako malý kluk trávil Larson (narozený v roce 1944) většinu času v dílně svého otce. Když pak vyrostl, přišel na to, že by si mohl vydělat nějaké peníze tak, že bude pomáhat svému otci s výrobou. V dílně byly stále nějaké dýmky na opravu a údržbu. Lars se tedy brzy naučil, jak dýmku správně vyčistit a později si osvojil i složitější dovednosti, jako například výměnu zlomeného náustku.
Lars tedy s dýmkami začal stejně jako jeho otec, akorát v mnohem mladším věku.
Když bylo Larsovi 16, prodal svou první dýmku. Všechny první dýmky, které Lars vyrobil, byly víceméně podobné Sixtenovým výrobkům. Jednou ale Lars popadl kus briaru, ze kterého se zdálo nemožné vyřezat nějakou dýmku, a začal s ním pracovat. Za nějakou dobu zjistil, že by z něj mohl vytvořit pěknou dýmku, jinou než jaké dělal jeho otec, ale stále velmi pěknou. To ho nesmírně motivovalo do další práce. Není těžké odhadnout, že Sixten ho v tom podporoval, protože u svých žáků vždy chtěl, aby hledali svůj vlastní styl.
Tak se v Larsovi probudil zájem o výrobu dýmek. Přesto si našel čas i na studia na univerzitě v Copenhagenu, kde v roce 1969 promoval v oboru ekonomie. I během svých studií si ale Lars říkal, že není jeho údělem, aby v budoucnu seděl někde za stolem a probíral se kupou papírů. Jeho šálkem kávy bylo spíš vyrábět krásné dýmky a používat svou kreativitu.
Musím vám povědět jednu veselou historku, která se stala během mé návštěvy. Slyšel jsem, že se jedná o běžnou rutinu, mě ale tato situace překvapila: Seděl jsem společně s Larsem a jeho ženou Anette v jejich kuchyni, kde jsme právě dojedli oběd. Oba dva psi poklidně spali na zemi. Pak se ale najednou zvedli a běželi ven z domu. Za pár vteřin se vrátili zpět, přičemž jeden z nich držel v zubech noviny, které předal Larsovi. Psi tedy slyšeli to, co pro nás bylo příliš tiché – zvuk přijíždějícího auta, které vozí noviny. Noviny byly bez jakéhokoliv škrábance. Psi pak dostali za dobře vykonanou službu drobnou odměnu.
Inspirace z přírody
Lars se narodil v Copenhagenu a tam také strávil své dětství a mládí. V roce 1970 se ale rozhodl opustit velké město a pořídil si farmu na venkově. Od té doby se sice ještě dvakrát stěhoval, nikdy ale netoužil po tom vrátit se zpět do velkého města. Jeho láska k přírodě je opravdová a upřímná. Z přírody také Lars čerpá inspiraci pro tvorbu svých nejlepších kousků. Inspirací ale může být i „vnitřní krajina“, jak vám ukážeme třeba na následujícím příkladu.
Čtverzubec je exotická ryba, která se při nebezpečí dokáže nafouknout. V Japonsku je známá jako ryba Fugu. Je vyhlášenou specialitou, ale při její přípravě se musí dát velký pozor. Když se totiž špatně upraví, je smrtelně jedovatá. Každý kuchař, který chce čtverzubce připravovat, tedy musí projít určitým vzděláním.
Lars měl jednou čtverzubce ve svém akváriu a rád ho pozoroval, obzvláště tehdy, když zaútočil na plže nebo jiného živočicha, kterého chtěl ulovit. Ocas má ostře zahnutý, aby ryba mohla dosáhnout maximální rychlosti. Jednoho dne dostal Lars nápad, že by vytvořil dýmku, která by exotickou rybu napodobovala – a tvar Blowfish (čtverzubec z ang.) byl na světě. Dnes se jedná o velmi známý a populární tvar a mnoho výrobců dýmek se jej snažilo napodobit nebo vyrobit svou vlastní verzi tohoto tvaru. S určitou úspěšností se mohu počítat mezi ně.
Nicméně, existuje jedno nedorozumění, které se týká právě dýmek Blowfish. Lars používá název Blowfish pro své nejlepší výrobky. Jednou poslal svému zákazníkovi dýmku s tímto pojmenováním, i když neměla tvar Blowfish. Dýmka měla nádhernou kresbu s ptačími oky. Daný zákazník si proto myslel, že Blowfish je název pro tento typ kresby. To je ale nedorozumění. Přesto tato fáma v nějakých kruzích stále koluje.
Lars také vytvořil tvar Sleeping Blowfish. Tato myšlenka ho napadla během telefonátu s Nannou. Lars říká, že mají s Nannou stejný smysl pro design – jinak řečeno, mluví stejným jazykem. Mohou tedy mluvit o nějakém nápadu po telefonu a oba dva přesně vědí, co má ten druhý na mysli. Nic si nemusí vysvětlovat.
Nože mají v Japonsku velký úspěch
Lars vyrábí kromě dýmek i jiné věci, například nože. Nejdřív to měl jen jako koníček a první nože, které kdy vyrobil, dal svým přátelům jako dárek. Jenže řemeslník jako Lars, který vyrábí jedny z nejkvalitnějších dýmek na světě, samozřejmě nemůže být spokojen s jen tak nějakým výrobkem. Všechno chce dovést k co největší dokonalosti. Nože, které vyrábí, jsou tedy uměleckými kousky, stejně jako všechny jeho dýmky. V raných 80. letech Lars vzal některé ze svých nožů do Japonska, kde okamžitě sklidily obrovský úspěch. Od té doby tedy nože patří mezi výrobky, které Lars úspěšně prodává.
Dílna s výhledem
Jak už bylo řečeno dříve, Lars čerpá inspiraci pro svou tvorbu z přírody. Žije tedy na místě, kde může tuto inspiraci snadno nalézt. V dílně má totiž přímo před vrtačkou veliké okno, které skýtá nádherný výhled na fjord. Jeho dva psi se toulají po přilehlém dvoře a na louce, kde se pasou ovce a jehňata. Pro muže, který má rád přírodu, je tohle naprosto ideální místo.
Nanna Ivarsson
Velmi brzy se Larsova dcera, Nanna, začala zajímat o práci v dílně a vydala se tak v otcových šlépějích. S prací dokonce začala ještě dříve než Lars. Svou první dýmku totiž vyrobila už v šesti letech, a když jí bylo devět, jednu svou dýmku dokonce prodala! Pro život mladé dívky to byla velká událost a znamenalo to pro ni začátek kariéry velkého výrobce dýmek.
Nanna se učila výrobě dýmek od svého otce, ale když jí bylo 18 a dokončila školu, začala pracovat v dílně svého dědečka v Copenhagenu. Práce v dílně dědečka byla velká čest, která mezi dědečkem a vnučkou vytvořila zvláštní pouto. Nanna a Sixten si byli hodně blízcí a jejich vztah trval až do roku 2001, kdy Sixten ve věku 91 let zemřel.
Naprostá většina mladých lidí chce vyzkoušet více různých povolání. Nanna nebyla výjimkou. Přihlásila se například na dlouholetý kurz průmyslových návrhářů. Přijali ji tenkrát s dalšími stovkami uchazečů. Po absolvování pětiletého kurzu a získání titulu se návrhářství věnovala po dobu dvou let. Touha vyrábět dýmky ji ale nikdy zcela neopustila, proto se nakonec rozhodla vrátit se ke své původní profesi. Protože ale dlouho dýmky nevyráběla, vrátila se zpět do dědečkovy dílny, kde se rok věnovala výrobě, aby se vrátila do formy.
Z Dánska do New Yorku
Nanna byla několikrát na velké výstavě dýmek v Číně. Když už byla tak blízko New Yorku, využila příležitosti, aby se tam podívala. Město ji zaujalo a vzbudilo v ní chuť cestovat po celém světě. Řekla si, že New York bude dobrým výchozím bodem pro všechny další cesty. V Brooklynu si našla vhodné prostory, nechala si poslat svůj soustruh a za oceánem pak pokračovala ve výrobě dýmek. To se stalo v roce 2007. Během svého působení v New Yorku Nanna pravidelně chodila na setkání klubu Pipe Club of New York. Často také navštěvovala nejrůznější výstavy dýmek po celé zemi.
Nanna měla Brooklyn ráda a víceméně se už rozhodla, že tam i zůstane. Při návštěvě své rodné země se ale cosi přihodilo – Nanna se zamilovala. Potkala svého budoucího muže, Dana. Tato událost změnila všechny Nanniny plány a ona se nakonec vrátila do Dánska. Všichni, kteří žijeme v této části světa, jsme za to velmi vděční.
Narodil se Sixten
V říjnu 2008 se Nanně narodil syn, kterého na dědečkovu počest pojmenovala Sixten. Již nějakou dobu před jeho narozením se Nanna a Dan přestěhovali do domu na venkově ležícího blízko moře, ale stále poměrně blízko Copenhagenu.
Celou rodinu jsem navštívil v červnu roku 2009. Nanna má stejně jako její otec dva psi. Psi, které má Nanna, jsou ale menší, i když hlučnější. Když ale zjistili, že pro ně ani pro rodinu nejsem žádnou hrozbou, zklidnili se. Sixtenovy bylo tenkrát osm měsíců. Byl to šťastný, usmívající se okouzlující malý chlapec. Byl jsem velmi pyšný, když mi Dan malého Sixtena podal přes stůl a on se ode mě nechal ochotně držet, i když se díval poněkud zvědavě na cizího postaršího muže s legračním knírem, který vstoupil do jejich domu. Dílna Nanny leží přímo vedle obývacího pokoje. Nanna mi řekla, že je velmi ráda, že může pracovat z domova. Pro matku s malým dítětem to musí být přímo ideální řešení. Na práci může využít veškerý čas, kdy Sixten spí. I během práce ho ale po očku hlídá.
Hladké a pískované dýmky
Když jsem přijel na návštěvu, Nanna měla hotové čtyři dýmky, které se chystala poslat jednomu maloobchodníkovi. Tyto čtyři dýmky byly všechny s hladkou povrchovou úpravou. Nanna ale vyrábí i pískované dýmky. Nyní je ještě stále pískuje v dílně svého dědečka, již brzy ale bude moct dělat i tuto část výroby v pohodlí svého domova. Všechno potřebné vybavení už měla dovezené, zbývalo už jen nainstalovat ho.
Když jsem se Nanny zeptal, jaké to bylo pracovat se Sixtenem, řekla mi, že byl vždy laskavý a podporující. „Takový ale nebyl vždy,“ dodala potom, „na mého otce měl například určité požadavky. Vždy mu měl hodně co říct, když něco udělal špatně, když se mu ale něco povedlo, řekl mu jen pár slov. Stejně se ke mně choval i můj otec,“ řekla mi Nanna s úsměvem. Myslím, že je to podobné u všech prarodičů a jejich vnuků a vnuček. Na své vlastní děti býváme většinou přísní, u vnuků a vnuček ale nikoli. „Takže budete pro Sixtena přísnou učitelkou,“ řekl jsem, ale Nanna proti tomu silně protestovala. „Nemyslím si, že bych na Sixtena byla v čemkoliv přísná,“ řekla, zatímco se láskyplně dívala na svého syna.
Bude z něj výrobce dýmek?
Zůstává otázkou, jestli se i ze Sixtena stane výrobce dýmek, když vyroste. Když ho ale tato práce bude zajímat, bude mít výborné podmínky. Nanna mi mírně pobaveně řekla, že někteří z maloobchodníků už dokonce mají seznam čekatelů na Sixtenovy dýmky. Nemohu si pomoct, ale stále přemýšlím nad jednou věcí: Sixtenův dědeček prodal svou první dýmku, když mu bylo 16, jeho matce se to povedlo dokonce už v 9. Podaří se Sixtenovy zlomit tento rekord?
Poslední poznámka:
Tento článek byl napsaný v roce 2009. Od té doby se Nanně a Danovi narodilo druhé dítě, chlapec jménem Mattis. Kdo ví, možná se z něj také jednou stane slavný výrobce dýmek?
Známky
Všechny dýmky Sixtena Ivarssona jsou označeny kulatou známkou AN IVARSSON PRODUCT. Od začátku se také uváděla dvě čísla; první označovalo cenu dýmky, druhé rok, kdy byla dýmka vyrobená.
V 60. letech se k označení kvůli určení roku výroby přidala ještě další dvě čísla. Jako další přibyl symbol slunce.
Lars používá stejnou známku AN IVARSSON PRODUCT jako jeho otec. Jeho iniciály a rok výroby se pak vyřezávají ručně.
Symbol BLOWFISH se pak používá na ty nejlepší dýmky (průměrně se jedná o 1,7 dýmek ročně). Neobyčejně kvalitní dýmky mohou mít dokonce symbol DOUBLEBLOWFISH. V létě roku 2009 si tento symbol vysloužily hned čtyři dýmky.
Nanna pokračuje v rodinné tradici a používá stejné známky. Stejně jako její otec označí každou dýmku svými iniciály, číslem a datem výroby.
Na dýmce vpravo můžete také vidět písmena BN, která slouží jako zkratka jména Bo Nordh. Vysvětlením je fakt, že když Bo Nordh v roce 2006 zemřel, zůstaly po něm nějaké bloky dřeva. Ty věnoval třem různým výrobcům a Nanna byla jedním z nich. Dýmky vyrobené z těchto darovaných kusů dřev jsou tedy navíc označeny tímto speciálním symbolem.
