Setkání, které stojí za zapamatování
Jednoho krásného, ale větrného dne na jaře roku 2009 jsem s Tomem Eltangem navštívil nejstaršího dánského výrobce dýmek – Gerta Holbeka – který nyní žije v nádherném domě na severním ostrově Nového Zélandu. Gert se narodil roku 1928, krátce před naší návštěvou tedy oslavil své 80. narozeniny. Přesto je Gert stále úžasně vitální gentleman plný energie. Setkání s ním nás nesmírně potěšilo. Dýmky začal vyrábět začátkem 50. let, takže za sebou má více jak půl století dlouhou historii, na kterou může vzpomínat a za kterou se může ohlížet. Nakonec se v roce 2007 rozhodl, že vyrobí svou poslední dýmku, protože si začal všímat, že už v rukách nemá tak jemný cit, jako tomu bylo dříve. A Gert ostatně sám říká: „Po celý svůj život se snažím dělat co nejdokonalejší dýmky, nechci tedy vyrábět nic méně hodnotného.“
Je naprosto fascinující setkat se s mužem, jenž se v oblasti výroby dýmek pohybuje už od druhé světové války a zažil tak veškeré úspěchy i úpadky té doby. Jsem si jistý, že ani já a ani Tom nikdy nezapomeneme na ten úžasný a nesmírně zajímavý den, které jsme s Gertem mohli strávit.
Gert Holbek
V jedněch novinách z roku 1957 se psalo, že dýmky mohou být uměleckými díly, ale jen některé z nich. V daném roce bylo v dánském království vyrobeno více jak milion dýmek. Pouze čtrnáct z nich ale bylo dostatečně dobrých na to, aby je bylo možné shlédnout na výstavě konané společností Dansk Kunsthantværk (Produkty dánské řemeslné výroby). V novinách se tehdy pozastavovali nad tím, že je trochu zvláštní, že osm z těchto čtrnácti dýmek má známku G. Holbek. Jmenovaný umělec se navíc této výstavy účastnil poprvé a jeho workshop byl umístěn ve stanu určeném pro jízdní kola.
Vyrůstání ve stínu války
Otec Gerta Holbeka byl mistr v oblasti inženýrství. Gert byl nejstarším z jeho dětí a měl celkem devět sourozenců. Jeho otec ale nebyl jen inženýr, byl také nadšený kuřák dýmek. Kouření dýmek měl tak moc rád, že ho téměř ani nebylo možné vidět bez dýmky v ústech. Dokonce ani přebalování dítěte nebylo tak důležité, aby to u něj podnítilo udělat něco tak drastického jako odložení dýmky stranou. „Místo toho se spíš stávalo, že nám do plenek vydrolil nějaký popel,“ říká Gert. „Povídá se sice, že si na něco můžete zvyknout už od plenek, domnívám se ale, že můj zájem o dýmky přeci jen vznikl někde trochu jinde,“ dodává s úsměvem.
Gert vyrůstal v těžkých časech. Když chodil do školy, byla jeho země poznamenána krutou válkou a vytrvalou okupací. Když dovršil 18 let a odešel ze školy, válka sice už skončila, ale ekonomická situace země byla hodně špatná a v zemi byla obrovská míra nezaměstnanosti. Když jste tedy tehdy chtěli práci, museli jste vzít všechno, co se nabízelo. Gert vystřídal mnoho zaměstnání; pracoval na farmě, v zahradnictví, pěstoval ovoce, pomáhal jednomu výrobci koberců a po určitý čas byl dokonce i mnichem! Mnichem se stal společně se svými třemi přáteli, přičemž to, co jej k tomu vedlo, byla jeho velká záliba v literatuře, filozofii a náboženství. Jeho působení v roli mnicha ale nicméně poměrně rychle skončilo. Důvodem byla láska dcery majitele domu, který si pronajímali, k jednomu z opatů jejich řádu. Gert si tedy musel znovu najít práci a nějakou dobu pak pracoval jako údržbář v jediném opatství pro jeptišky v Dánsku.
Od opraváře ke zcela samostatnému výrobci dýmek
Gert se oženil, stal se otcem a znovu si musel hledat práci, nejlépe takovou, ve které se bude moct brzy osamostatnit. Po dlouhé době hledání narazil na zajímavý inzerát, kde sháněli opraváře do dílny s dýmkami. Jméno dílny bylo Suhrs Pipereparation a veškeré práce v ní řídil Poul Rasmussen. Gertovi se naštěstí povedlo dané pracovní místo získat a i když byl plat poměrně nízký, bylo to stále lepší než nic.
Gert začal pro Rasmussena pracovat v roce 1953 a v dílně pak zůstal celé tři roky. Náplní práce bylo i objíždění všech tabákových prodejen ve městě na kole a sbírání veškerých dýmek, jenž vyžadovaly opravu. Odhaduje se, že během tří let práce pro Rasmussena Gert provedl 3 – 5 000 oprav za rok. A jakmile opravíte tak obrovské množství dýmek, je vám potom už jasné, jak by měla vypadat kvalitní dýmka a jak by se o ní mělo pečovat. Setkáte se totiž s velkým počtem dýmek, které nejsou ani dobře vyrobené, ani správně udržované. „Mohl jste během té doby vyrábět nějaké vlastní dýmky?“ zeptal jsem se. „Jen jednou,“ odpověděl Gert s úsměvem, „ale díval jsem se, jak je vyrábí Poul.“
V květnu roku 1956 bylo v dílně málo práce, protože bylo potřeba opravovat jen málo dýmek, a jelikož byl Gert najat jako poslední, byl z práce nakonec propuštěn. Gert se tedy rozhodl půjčit si nějaké peníze, pořídit si svůj vlastní soustruh a předělat jej na jakýsi „multi-stroj“, který mu pak vydržel více jak 50 let. Jeho první dílna se nacházela v boudě pro úschovu kol – nebyl to žádný luxus, pracovat se tam ale dalo. Ze začátku nebylo vůbec jednoduché prodávat dýmky za takovou cenu, jakou by si ve skutečnosti zasloužily, není to tedy jen metafora, když se řekne, že jeho rodina musela být čas od času jen o chlebu a o vodě. Jeden zákazník jej jednou požádal, aby mu vyrobil sérii „tvarově vylepšených dýmek“, kterou viděl ve slavném obchodě Pibe-Dan v Copenhagenu. Tato událost se později ukázala jako výborný tah, i když to celé nezačalo zrovna dobře. Majitel zmíněného obchodu se totiž nesmírně rozzuřil, když o celé věci uslyšel, a vydal se proto hned do Gertovy dílny, aby mu vynadal, že dokáže vyrábět jen napodobeniny cizí práce. Vše se ale obrátilo o 180 stupňů, když uviděl Gertovy dýmky. Majitel místo nadávek a výčitek náhle řekl: „Koupím všechno, co vyrobíte.“ Od té doby měl tedy Gert zajištěný stálý odbyt svých dýmek, a jelikož Pibe-Dan vydával exportní katalog, získaly si dokonce jeho produkty popularitu i v zahraničí, zejména na trhu ve Spojených státech.
Muž mnoha talentů
Navzdory tomu, že Gert Holbek vyrábí dýmky už téměř od konce druhé světové války, není ve své zemi až tak známý – kromě stálých zákazníků v obchodě Pibe-Dan. V mnoha jiných zemích se ale těší velké popularitě a v Japonsku, kde se prodává opravdu velké množství jeho dýmek, je téměř legendou.
Důvodů, proč není Gert známý v Dánsku, je několik. Gert si ve všem vystačí sám a neúčastní se tak žádných výstav ani jiných aktivit pořádaných dýmkovým klubem. Neposkytl ani moc rozhovorů, takže se o něm nikdy moc nepsalo v žádných časopisech o dýmkách nebo v novinách. Třetím důvodem je to, že se také věnuje mnoha jiným aktivitám. Jednu dobu například pracoval jako průmyslový designér, přičemž jedním z jeho výrobků byla i slavná sada vidličky, nože a lžíce z nerezové oceli nazývané Prisme. Tuto sadu navrhl společně se svým přítelem v 60. letech a tento set pak získal velkou oblibu u lidí po celém světě. Gert také učil na školách mladé designéry, povedlo se mu udělat ještě několik dalších vynálezů a to jsem ještě zdaleka nevyjmenoval vše, čemu se Gert aktivně věnoval.
Málo strojů
Jak už bylo zmíněno v úvodu této kapitoly, Gert přestal s výrobou dýmek v roce 2007. Při naší návštěvě jsme zjistili, že jeho dílna je opravdu stále nedotčená. Byl jsem ale překvapený, když jsem tam našel jen jeden jediný stroj – a sice onen soustruh předělaný na „multi-stroj“, který si Gert sám vyrobil v roce 1956, když začal vyrábět své vlastní dýmky. Tento stroj jej provázel celou jeho kariérou a je stále plně funkční. A k výrobě dýmek opravdu stačí tento jeden stroj, i když se jedná o dýmky řadící se do světové špičky. Všechny dýmky, které kdy Gert vyrobil, jsou pečlivě zdokumentovány. Víme tedy, že Gert za svůj život vyrobil přesně 6 662 kusů originálních a vysoce kvalitních dýmek.
Významné životní chvíle
Gert se hodně zajímá o literaturu, a když skončil s výrobou dýmek, mohl se tomuto koníčku (a stejně tak i množství jiných zálib) začít konečně více věnovat. Nyní se věnuje psaní svých pamětí a pracuje také na knize složené z různých krátkých příběhů.
Dnes je Gert pouze mírným kuřákem, což znamená, že si kouření šetří pro významné chvíle svého života. Když jsme s ním tedy seděli v letním rodinném domě stojícím na nejvyšším místě pozemku a kochali se překrásným výhledem, cítili jsme se poctěni, když si s námi Gert zapálil svou dýmku. Znamenalo to totiž, že se cítil stejně jako my: Cítili jsme, že to byla jedna z významných chvil v našich životech.“
