Erik Nørding se narodil v roce 1939 a není tedy už zrovna nejmladší, ale rozhodně žije tak, jako by byl stále mladý. Když jsem připravoval tuto knihu, chtěl jsem se s ním setkat, abych od něj získal nejnovější zprávy o jeho životě a pořídil nějaké fotografie, a tak jsem mu telefonoval, abych si s ním domluvil setkání. Erik se ale právě chystal na pětitýdenní obchodní pobyt ve Spojených státech a v Puerto Ricu, a tak jsme se dohodli, že mu mám zavolat po jeho návratu. Když uběhlo pět týdnů, počkal jsem ještě jeden další týden, abych mu dopřál čas na odpočinek a zkontaktoval jsem jej znovu – a zjistil jsem, že se právě nachází na letišti v Krakowě, v Polsku. Erik Nørging je prostě rozhodně aktivní člověk.
Zrodila se dýmka SON
Už od raného věku Erika zajímaly nejrůznější stroje a přístroje, a když tedy v patnácti letech dokončil školu, začal pracovat jako kovář. Později se rozhodl vrátit se zpět do školy a vystudovat inženýrství.
Když Erik dokončil školu, začal kouřit dýmku a jeho otec ho učil, jak ji kouřit správně – to znamená tak, aby pro něj bylo kouření dýmky součástí relaxace. Stal se také častým návštěvníkem obchodu W. Ø. Larsen v Copenhagenu, kde si kupoval tabák a nechával si tam spravovat své dýmky. Většinu jeho oprav dělával muž jménem Skovbo. Skovbo ale nebyl se svou prací zcela spokojen a chtěl se osamostatnit, ale chybělo mu na to potřebné vybavení a přístroje. Když se doslechl o tom, že Erik Nørding je vyučeným kovářem a studoval inženýrství, zeptal se jej, jestli by mu nemohl nějaké přístroje vyrobit. Nørding jeho nabídku rád přijal, ale protože stále studoval, musel si půjčit nějaké peníze, aby byl schopen zakázku splnit. Toto byl tedy první pracovní úkol Erika a pracoval opravdu tvrdě a poctivě, aby vyrobil dobré přístroje přesně podle požadavků Skovba.
Když svou práci dokončil, ukázal hotové stroje Skovbymu a ten s nimi byl nanejvýš spokojen. Výrobky byly přesně takové, jaké si je představoval, ale problém byl ten, že Skovbo neměl žádné peníze. Pro Erika to tehdy bylo jako ledová sprcha, protože ty peníze opravdu nutně potřeboval. Řekl tedy Skovbymu jasně, že si přístroje nechá tak dlouho, dokud nebudou zaplacené. Když Skovbo pochopil, že Nørdinga nepřesvědčí, navrhl mu, že mohou začít spolu. Dohodli se tedy, že Skovbo vyrobí dýmky, které pak Nørding prodá. A když jim to čas dovolí, bude Skovbo učit Erika vyřezávání. Hotové dýmky pojmenovali SON.
Samostatný Nørding
Spolupráce mezi Skovbem a Nørdingem začala v roce 1964, ale trvala jen dva roky. Pak převzal vedení prací Nørding do vlastních rukou a brzy poté přejmenoval dýmky ze SON na Nørding. Čekaly ho opravdu těžké časy. Nørding musel Skovbymu zaplatit jeho podíl společnosti, ale nevěděl přitom moc o výrobě dýmek. Snažil se vyrábět dýmky klasických tvarů, ale sám říká, že vypadaly hrozně. Muselo se něco udělat. Jako inženýr byl Nørding zvyklý vyrábět produkty podle nákresů, proč tedy nezkusit to samé s dýmkami? Zeptal se proto v několika obchodech s dýmkami, jestli nemají nějaké zákazníky, kteří by chtěli vyřezat dýmky podle svého vlastního přání. Načasování bylo bezpochyby perfektní, protože poptávka tohoto typu se v tu dobu v Dánsku skutečně objevovala. Tyto dýmky vyrobené přesně podle přání zákazníků měly obrovský úspěch. Mohli bychom dokonce říct, že toto stálo za zrodem dánských svérázných dýmek.
Když zbytek světa, a hlavně zákazníci v Americe, objevili svérázné dýmky z Dánska, nebyla už o zakázky nouze. Každý výrobce dýmek je tehdy začal vyrábět; někteří výrobci je brali vážně a vyřezávali opravdu dobré a kvalitní dýmky, někteří bohužel ne. Všechny dýmky se ale tak jako tak nakonec prodaly. V roce 1967 Nørding najal svého prvního zaměstnance a jeho obchod se rychle rozrůstal. Několikrát musel kvůli nedostatku místa přestěhovat svou dílnu a uprostřed 70. let měl dokonce 52 zaměstnanců ve dvou různých továrnách. Mezi jeho zaměstnanci bychom našli i známé umělce Taa a Poula Ilstedovi.
Na konci 70. let však poptávka po svérázných dýmkách dramaticky poklesla. Mnoho výrobců, kteří svou práci nebrali až tak vážně, muselo své dílny zavřít. Ti, kteří se chtěli dál věnovat výrobě dýmek, museli změnit své konečné produkty. Nørding tehdy použil peníze vydělané během svého největšího úspěchu pro výrobu série dýmek klasických tvarů. Tato série měla velký úspěch jak v Dánsku, tak v zahraničí.
Erik Nørding měl ale, ostatně jako vždy, vyšší ambice. Irská továrna na dýmky jménem Peterson vyráběla už řadu dlouhých let dýmky z mořské pěny na ostrově Isle of Man, ale majitelé se rozhodli, že přestěhují výrobu do Irska. Tamní zaměstnanci se ale nechtěli stěhovat do Irska, a tak chtěli začít s vlastní výrobou. Nørding byl tenkrát v Anglii známým člověkem, jelikož byl už nějakou dobu partnerem továrny Barling, a tak se ho zaměstnanci zeptali, jestli by nechtěl vedení továrny převzít on. Protože Nørding v tu dobu zrovna odkoupil továrnu ve městě Kriswill v Dánsku a měl tak hodně strojů nazbyt, souhlasil a nabídku z Anglie přijal. Stroje se převezly na ostrov Isle of Man a začala výroba. Nørding vedl továrnu celých pět let. S úsměvem říká, že to nebylo vždy lehké. Jeho zaměstnanci s ním chtěli neustále něco probírat a to se muselo udělat nad šálkem čaje. Hodně času se tedy prodiskutovalo, ale dosáhlo se tím jen málo. A Nørdingovi, který byl vždy hodně aktivním mužem, to přišlo trochu otravné.
Dýmka Huntingpipe
V roce 1995 Erik Nørding uvedl na trh první dýmku ze série nazvané Huntingpipe (lovecká dýmka z ang.). Byl to poměrně pochopitelný krok, protože Erik sám je nadšeným lovcem. Od té doby přichází každý rok s novou dýmkou do této série a pro každý tvar je mu přitom inspirací nějaké zvíře; první rok to byl bažant. Každá dýmka je dodávaná v balení, jež obsahuje kresby od umělce Mogense Andersena.
Dýmky v Dánsku a Polsku
Dnes už Nørding nemá v Dánsku žádné zaměstnance, protože většina dýmek Nørding se nyní vyrábí v Polsku. Původ této továrny bychom ve skutečnosti našli v Erikově zálibě v lovu. Když byl totiž na lovecké výpravě v Polsku, potkal tam muže, který projevil velký zájem o jeho práci, když o ní uslyšel. Nørding se ho tedy zeptal, jestli se nechce stát výrobcem dýmek. Muž měl o tuto práci velký zájem a přijel proto do Dánska. S Erikem pak pracoval pět let a nyní vede továrnu v Polsku. „Je to víceméně rodinné podnikání,“ říká Erik. Daný muž z Polska má totiž dvě dcery, které také pracují v továrně a byly stejně jako jejich otec trénované v Dánsku, kde několik let pracovaly ve Stanwellově továrně. Dá se tedy říct, že se jedná o dánskou továrnu umístěnou v Polsku.
Celkově se vyprodukuje asi 20 000 dýmek Nørding za rok. Z nich je zhruba 400 až 500 ručně vyrobených přímo Erikem osobně v jeho dílně v Dánsku. Tyto dýmky jsou označeny čísly 11 až 20, přičemž číslo 20 je určené pro dýmky té nejvyšší kvality.
Oddaný lovec
Nørding má velký dům na ostrově Zealand, kde žije a pracuje. Stěny jeho obývacího pokoje jsou pokryty trofejemi z jeho loveckých výprav na Aljašku, Floridu a do Polska a Švédska. Z jedné stěny na mě zírá hlava losa, o které Erik říká, že je to z losa, kterého ulovil před mnoha lety na Aljašce. Jeho parohy měří 66 palců a jsou ty největší, jaké jsem kdy viděl.
Nedalo mi to nezeptat se Erika na ten nejvíc strhující zážitek během jeho loveckých výprav. Po chvíli přemýšlení si vybavil svůj střet s medvědem grizzly. Kožešina z tohoto medvěda visí na jedné zdi a není vůbec těžké představit si ten hrozný pocit, jaký musel Erik mít, když se dívám na ten divoký pohled v očích medvěda. Erik ale poukazuje ještě na další zvíře, a sice na žraloka tygrovaného. Toho čtyřmetrové monstrum chytil na Floridě v roce 1977. Chytit takového žraloka je docela těžké, proto byl Erik se svým úlovkem v mnoha tamních novinách a dokonce i v televizi.
Erik Nørding jezdí často na cesty spojené s prodejem jeho výrobků – kromě cest po celých Spojených státech, které představují jeho největší trh, jezdí pravidelně i do továrny v Polsku. Mimo pracovních cest jezdí i na lovecké výpravy a když je doma, pracuje deset nebo i více hodin denně ve své dílně. Takže říct, že Erik Nørding je aktivní člověk, je ještě dost slabé označení.
