Vypovím vám příběh rodiny, která zasvětila svůj život doutníkům a tabáku. Je to neobyčejný příběh o překonávání překážek, tvrdé práci a odhodlání na jehož konci je splněný sen jednoho malého chlapce, který se kdysi nalodil na Kubě a vyplul k americkým břehům. Ten chlapec se jmenoval Arturo Fuente.
Počátkem dvacátého století byla Amerika země zaslíbená emigrantům, kteří hledali v Americe nejen práci, ale především své sny. Byla to doba optimismu a naděje. V té době zde žilo na 79 miliónů obyvatel, všichni byli emigranti či děti emigrantů. Přicházeli ze všech koutů světa. Mezi nimi byl i mladý čtrnáctiletý chlapec, který se plavil na lodi z Kuby na Key West a dále pak do Tampy. Jmenoval se Arturo Fuente a putoval za svou rodinou, která emigrovala do Ameriky o dva roky dříve. Tampa byla na počátku dvacátého století centrem pro doutníkový průmysl, celá řada firem zaměstnávala zkušené baliče doutníků. Ale Arturo měl svůj vlastní sen. Mít vlastní továrnu na doutníky. Tento sen se mu splnil roku 1912, kdy založil ve svých dvaceti čtyřech letech továrnu A. Fuente y company. Brzy se mu začalo dařit. Postupně v továrně pracovalo na pět set zaměstnanců. Roku 1924 odjel Arturo nakupovat suroviny pro svou výrobu na Kubu. Továrna v jeho nepřítomnosti vyhořela a Arturo přišel o všechno. Musel si najít novou práci. Mezitím se jeho rodina rozrůstala. Narodili se mu dva synové. Arturo Junior a roku 1935 druhý syn Carlos. Novou firmu na výrobu doutníků založil roku 1958. Továrnu otevřel přímo ve svém domě a nazval ji Arturo Fuente Cigar Factory. Rodina se vrátila z práce, všichni zasedli kolem stolu a vyráběli doutníky od odpoledne do půlnoci každý den. Pomáhali všichni strýcové, tetičky, sousedi i přátelé. Soudržnost rodiny byla hlavním zdrojem budoucího úspěchu rodiny Fuente. V jedenácti letech dostal malý Carlo obrnu a ochrnul na obě nohy. Otec ho tehdy navštěvoval každý den v nemocnici, a psychicky ho velmi podporoval. Vždycky mu řekl, aby to za žádnou cenu nevzdával a bojoval. Říkal mu: „Uvidíš, že budeš chodit.“ Asi po třech měsících rehabilitací se mohl Carlos postavit na nohy a po třech letech normálně chodit.
Arturo prodával doutníky na principu vyber si a ihned zaplať. Bylo to velmi jednoduché. Kdo měl zájem o doutníky, mohl si je u Fuentů koupit v kteroukoli hodinu. Arturovi stačilo doutníky prodávat v okruhu města Tampa. Když byl Carlos větší, museli s bratrem po škole ubalit svůj denní limit. Každý padesát doutníků. Teprve potom mohli mít volno. A tak se s bratrem domluvili, že pokud si vzájemně pomohou, budou mít doutníky rychleji ubalené. A tak začali pracovat v týmu, aby těch denních sto doutníků měli ubaleno co nejdříve. Roku 1983 se Carlos ve svých osmnácti letech oženil s Annou Lopez, dcerou místního pekaře. Rodina Lopezova nebyla nijak z mladého Fuenteho nadšena a snažila se jej od sňatku odradit. Když pochopili, že nic nezmohou, začal Carlos pracovat u tchána jako pekař, aby uživil svou mladou rodinu. Často ovšem chodil domů pomáhat svému otci s přípravou a balením doutníků. Roku 1956 chtěl Arturo odejít ve svých šedesáti pěti letech do důchodu. Správně podle nároků měl dostat doutníkovou firmu prvorozený syn, ale ten o ni neměl zájem a protože Arturo viděl, že Carlo mu vždy s doutníkovou firmou pomáhal, zeptal se ho, zda nechce pokračovat, a že by mu firmu předal. Carlo mu odpověděl, že bude rád, ale musí to udělat legálně. A odkoupil továrnu od bratra za jeden dolar. A tak Carlo skončil svou pekařskou práci a plně se začal věnovat výrobě doutníků. Carlos měl vlastní představu, jak rozšířit obchod s doutníky. Přišel za svým otcem a řekl mu: „ Podívej se, musíme růst, a tak půjdu pryč a budu prodávat“. A tak začal cestovat, nejprve do Miami, kde našel nového distributora a později i do ostatních měst na Floridě. A továrna vzkvétala.
Roku 1954 se Carlovi narodil syn Carlo Junior řečený Carlito. Roku 1959 vypukla kubánská revoluce. V samém počátku nikdo nevěděl, dokdy bude Kuba schopna dodávat svůj tabák pro americké výrobce, kteří používali kubánský tabák do svých doutníků. Roku 1962 byl Carlos navštívit své příbuzné na Kubě a podle tamní situace mu bylo jasné, že bude embargo a že žádný další tabák z Kuby už do USA nedoputuje. A tak stihl nakoupit kubánský tabák na pokrytí vlastní výroby na tři roky dopředu. Carlos šel po návratu z Kuby za otcem a řekl mu: „Otče sedni si, koupil jsem všechen tabák z Kuby, co jsem mohl“. Jeho otec se zhrozil, kdože to všechno koupí. A později mu za tyto žoky, které Carlos koupil za 250 dolarů na žok nabízeli až 1500 dolarů za žok, ale Arturo tabák odmítl prodat. A tak vyráběli vlastní skvělé doutníky z kubánského tabáku po tři roky. Doutníky z dílny Artura Fuenteho se stávali čím dál populárnější. Především to byla značka Orlando (město na Floridě). Dostali se do situace, kdy rodinný dům již pro potřeby firmy nestačil, a tak továrnu přestěhovali do nového domu. Carlo v té době dělal všechno sám. Většinou pracoval do jedné hodiny v noci a kolem třetí ráno přicházel domů. Někdy usnul přímo na žocích s tabákem, protože v šest ráno otvíral. Jeho žena ho v té době prakticky neviděla.
Roku 1963 odešel Arturo Fuente do penze ve svých 73 letech. Celý život kouřil dvacet doutníků denně. Prakticky od rána do večera. V těch dobách byl muž opravdový muž.
Sedmdesátá léta doutníkovému obchodu zrovna nebyla nakloněná. Inflace a ceny vylétly vzhůru. A co víc, mladí lidé se nechtěli učit baličskému řemeslu a staré dobré baliče neměl kdo nahradit.
V únoru roku 1973 umírá Arturo Fuente ve věku osmdesáti pěti let. Veškerá tíha a odpovědnost padla na Carlose. Následující období se snažil otevřít továrnu na doutníky v Portoriku a v Mexiku. Ale kvalita tamních doutníků neodpovídala jeho standardu. Zkoušel to i v Dominikánské republice, ale byl odrazen přílišnou byrokracií. Roku 1974 mu přítel doporučil továrnu v Nikaragui. Carlo tedy přijel do Nikaragui a továrna i kvalita doutníků se mu líbila. Byly to skvělé doutníky a tak továrnu v Nikaragui koupili. Všechno se skvěle rozvíjelo, ale štěstěna je vrtkavá a o čtyři roky později přišla opravdová noční můra.
Roku 1978 zažívá Nikaragua převrat. Tamní ozbrojené oddíly napadly hlavní město a situace se neustále zhoršovala den ode dne. Carlos se rozhodl ihned odletět ze země. Uplatil zaměstnance na letišti, aby mohl letět posledním letadlem do Miami. Následující den mu volali o půlnoci z Nikaragui. Továrna byla vypálena a všechno bylo ztraceno. Carlos se nikdy na to místo zpátky nevrátil. Neměl žádnou továrnu, žádné doutníky na prodej. Nová destinace byl Honduras. Opět nový začátek, který skončil po jednom roce. Továrna v Hondurasu opět vyhořela. Byl to trest nebo prostě jen smůla? Doma se radil Carlos se synem Carlitem, co budou dělat dál. Carlos mu na večeři řekl, že mají velkou příležitost, protože Fuenteho výrobky mají dobré jméno a umí je prodat. Ale rodina musí zůstat při sobě. Proto se rozhodli pro poslední šanci. Tou se stala Dominikánská republika.
Carlos si vzal hypotéku na dům a odjel do Dominikánské republiky hledat svou vysněnou továrnu. Roku 1980 přijel do Santiaga a po nějaké době našel továrnu. Začínali v sedmi lidech. Celá rodina opět pomáhala. A postupně se jim začalo opět dařit. Carlito se učil vše o pěstování tabáku a měl sen o skvělém doutníku vyrobeném pouze z tabáku vypěstovaném v Dominikánské republice. Všichni v doutníkové branži byli přesvědčeni, že neexistuje dostatečně kvalitní krycí list z Dominiky, který by byl opravdu výtečný. Od roku 1989 tedy začal experimentovat s krycími listy. Roku 1992 se mu podařilo najít skvělý krycí list a konečně roku 1995 vznikl po třech letech zrání doutník Fuente Fuente Opus X. A právě tyto doutníky se staly senzací. Díky americkém doutníkovému časopisu Cigar Aficionado se Opus X stal během krátké doby velmi žádaným exklusivním doutníkem, takže nestíhali uspokojit celou poptávku. Doutník Fuente Fuente Opus X dostal v Cigar Aficionadu totiž nejvyšší hodnocení v ratingu doutníků. Od té doby jeho popularita neustále stoupala. Výroba doutníků Opus X se později ustálila na 75 tisíc doutníků za rok. Roku 1996 se kalifornský výrobce vína Opus 1 soudí o značku Opus s firmou Fuente. Rodina Fuente soud vyhrála a jejich šťastná hvězda stoupala dále.
V roce 1998 byla Dominikánská republika těžce postižena hurikánem George. Na tabákových plantážích rodiny Fuente se 17 tabákových stodol skácelo k zemi z původních 19. Carlo Fuente když viděl tu zkázu, si říkal, zda je to nějaké boží znamení. Ale jeho syn Carlito mu na to odpověděl, že pokud to chce vzdát, tak už stárne. A tak postavili vše znovu a odolnější proti uragánům. A protože vše stavěli s láskou k tabáku a doutníkům, je farma rodiny Fuente jednou z nejkrásnějších tabákových farem na světě.
Dnes patří doutníky značky Arturo Fuente mezi nejoblíbenější v Americe a nejen tam. V současnosti zaměstnává rodina Fuente výrobou tabáku a doutníků na 2500 lidí. Rodinná firma vlastní nejen továrnu na výrobu doutníků, ale i rozsáhlé plantáže, kde pěstuje ten nejlepší tabák pro vlastní výrobu. Tabákové plantáže s rodinným sídlem nesou romantický název Chateau de Fuente.
Na českém trhu najdeme několik doutníkových sérií firmy Arturo Fuente, které dováží firma Mostex. Zatím nejkvalitnějším doutníkem značky Fuente na našem trhu je série Hemingway Signature. Tyto doutníky mají nejdelší dobu zrání. Vyrábí se ve třech tvarech typu perfecto. Tyto doutníky mají výrazně jemnější chuť, protože se nechávají zrát o 140 dní déle než ostatní řady.
Mezi velmi oblíbené doutníky patří například série Chateau tvar robusto nebo Flor Fina 8-5-8, což jsou doutníky, které měl v oblibě sám Arturo Fuente, dědeček dnešního Carlose Juniora.
Carlo Fuente shrnuje, že i když měla rodina špatné časy, musely se překonat, jít dál, znovu se narovnat. Carlos svou dceru velmi povzbuzoval a prohlašoval, že když děláš to, co tě baví, je to přirozené. A proto má rodina Artura Fuenteho dnes takový úspěch.
Text: Michaela Koláčková
Foto: Rostislav Čuřík
Počátkem dvacátého století byla Amerika země zaslíbená emigrantům, kteří hledali v Americe nejen práci, ale především své sny. Byla to doba optimismu a naděje. V té době zde žilo na 79 miliónů obyvatel, všichni byli emigranti či děti emigrantů. Přicházeli ze všech koutů světa. Mezi nimi byl i mladý čtrnáctiletý chlapec, který se plavil na lodi z Kuby na Key West a dále pak do Tampy. Jmenoval se Arturo Fuente a putoval za svou rodinou, která emigrovala do Ameriky o dva roky dříve. Tampa byla na počátku dvacátého století centrem pro doutníkový průmysl, celá řada firem zaměstnávala zkušené baliče doutníků. Ale Arturo měl svůj vlastní sen. Mít vlastní továrnu na doutníky. Tento sen se mu splnil roku 1912, kdy založil ve svých dvaceti čtyřech letech továrnu A. Fuente y company. Brzy se mu začalo dařit. Postupně v továrně pracovalo na pět set zaměstnanců. Roku 1924 odjel Arturo nakupovat suroviny pro svou výrobu na Kubu. Továrna v jeho nepřítomnosti vyhořela a Arturo přišel o všechno. Musel si najít novou práci. Mezitím se jeho rodina rozrůstala. Narodili se mu dva synové. Arturo Junior a roku 1935 druhý syn Carlos. Novou firmu na výrobu doutníků založil roku 1958. Továrnu otevřel přímo ve svém domě a nazval ji Arturo Fuente Cigar Factory. Rodina se vrátila z práce, všichni zasedli kolem stolu a vyráběli doutníky od odpoledne do půlnoci každý den. Pomáhali všichni strýcové, tetičky, sousedi i přátelé. Soudržnost rodiny byla hlavním zdrojem budoucího úspěchu rodiny Fuente. V jedenácti letech dostal malý Carlo obrnu a ochrnul na obě nohy. Otec ho tehdy navštěvoval každý den v nemocnici, a psychicky ho velmi podporoval. Vždycky mu řekl, aby to za žádnou cenu nevzdával a bojoval. Říkal mu: „Uvidíš, že budeš chodit.“ Asi po třech měsících rehabilitací se mohl Carlos postavit na nohy a po třech letech normálně chodit.
Arturo prodával doutníky na principu vyber si a ihned zaplať. Bylo to velmi jednoduché. Kdo měl zájem o doutníky, mohl si je u Fuentů koupit v kteroukoli hodinu. Arturovi stačilo doutníky prodávat v okruhu města Tampa. Když byl Carlos větší, museli s bratrem po škole ubalit svůj denní limit. Každý padesát doutníků. Teprve potom mohli mít volno. A tak se s bratrem domluvili, že pokud si vzájemně pomohou, budou mít doutníky rychleji ubalené. A tak začali pracovat v týmu, aby těch denních sto doutníků měli ubaleno co nejdříve. Roku 1983 se Carlos ve svých osmnácti letech oženil s Annou Lopez, dcerou místního pekaře. Rodina Lopezova nebyla nijak z mladého Fuenteho nadšena a snažila se jej od sňatku odradit. Když pochopili, že nic nezmohou, začal Carlos pracovat u tchána jako pekař, aby uživil svou mladou rodinu. Často ovšem chodil domů pomáhat svému otci s přípravou a balením doutníků. Roku 1956 chtěl Arturo odejít ve svých šedesáti pěti letech do důchodu. Správně podle nároků měl dostat doutníkovou firmu prvorozený syn, ale ten o ni neměl zájem a protože Arturo viděl, že Carlo mu vždy s doutníkovou firmou pomáhal, zeptal se ho, zda nechce pokračovat, a že by mu firmu předal. Carlo mu odpověděl, že bude rád, ale musí to udělat legálně. A odkoupil továrnu od bratra za jeden dolar. A tak Carlo skončil svou pekařskou práci a plně se začal věnovat výrobě doutníků. Carlos měl vlastní představu, jak rozšířit obchod s doutníky. Přišel za svým otcem a řekl mu: „ Podívej se, musíme růst, a tak půjdu pryč a budu prodávat“. A tak začal cestovat, nejprve do Miami, kde našel nového distributora a později i do ostatních měst na Floridě. A továrna vzkvétala.
Roku 1954 se Carlovi narodil syn Carlo Junior řečený Carlito. Roku 1959 vypukla kubánská revoluce. V samém počátku nikdo nevěděl, dokdy bude Kuba schopna dodávat svůj tabák pro americké výrobce, kteří používali kubánský tabák do svých doutníků. Roku 1962 byl Carlos navštívit své příbuzné na Kubě a podle tamní situace mu bylo jasné, že bude embargo a že žádný další tabák z Kuby už do USA nedoputuje. A tak stihl nakoupit kubánský tabák na pokrytí vlastní výroby na tři roky dopředu. Carlos šel po návratu z Kuby za otcem a řekl mu: „Otče sedni si, koupil jsem všechen tabák z Kuby, co jsem mohl“. Jeho otec se zhrozil, kdože to všechno koupí. A později mu za tyto žoky, které Carlos koupil za 250 dolarů na žok nabízeli až 1500 dolarů za žok, ale Arturo tabák odmítl prodat. A tak vyráběli vlastní skvělé doutníky z kubánského tabáku po tři roky. Doutníky z dílny Artura Fuenteho se stávali čím dál populárnější. Především to byla značka Orlando (město na Floridě). Dostali se do situace, kdy rodinný dům již pro potřeby firmy nestačil, a tak továrnu přestěhovali do nového domu. Carlo v té době dělal všechno sám. Většinou pracoval do jedné hodiny v noci a kolem třetí ráno přicházel domů. Někdy usnul přímo na žocích s tabákem, protože v šest ráno otvíral. Jeho žena ho v té době prakticky neviděla.
Roku 1963 odešel Arturo Fuente do penze ve svých 73 letech. Celý život kouřil dvacet doutníků denně. Prakticky od rána do večera. V těch dobách byl muž opravdový muž.
Sedmdesátá léta doutníkovému obchodu zrovna nebyla nakloněná. Inflace a ceny vylétly vzhůru. A co víc, mladí lidé se nechtěli učit baličskému řemeslu a staré dobré baliče neměl kdo nahradit.
V únoru roku 1973 umírá Arturo Fuente ve věku osmdesáti pěti let. Veškerá tíha a odpovědnost padla na Carlose. Následující období se snažil otevřít továrnu na doutníky v Portoriku a v Mexiku. Ale kvalita tamních doutníků neodpovídala jeho standardu. Zkoušel to i v Dominikánské republice, ale byl odrazen přílišnou byrokracií. Roku 1974 mu přítel doporučil továrnu v Nikaragui. Carlo tedy přijel do Nikaragui a továrna i kvalita doutníků se mu líbila. Byly to skvělé doutníky a tak továrnu v Nikaragui koupili. Všechno se skvěle rozvíjelo, ale štěstěna je vrtkavá a o čtyři roky později přišla opravdová noční můra.
Roku 1978 zažívá Nikaragua převrat. Tamní ozbrojené oddíly napadly hlavní město a situace se neustále zhoršovala den ode dne. Carlos se rozhodl ihned odletět ze země. Uplatil zaměstnance na letišti, aby mohl letět posledním letadlem do Miami. Následující den mu volali o půlnoci z Nikaragui. Továrna byla vypálena a všechno bylo ztraceno. Carlos se nikdy na to místo zpátky nevrátil. Neměl žádnou továrnu, žádné doutníky na prodej. Nová destinace byl Honduras. Opět nový začátek, který skončil po jednom roce. Továrna v Hondurasu opět vyhořela. Byl to trest nebo prostě jen smůla? Doma se radil Carlos se synem Carlitem, co budou dělat dál. Carlos mu na večeři řekl, že mají velkou příležitost, protože Fuenteho výrobky mají dobré jméno a umí je prodat. Ale rodina musí zůstat při sobě. Proto se rozhodli pro poslední šanci. Tou se stala Dominikánská republika.
Carlos si vzal hypotéku na dům a odjel do Dominikánské republiky hledat svou vysněnou továrnu. Roku 1980 přijel do Santiaga a po nějaké době našel továrnu. Začínali v sedmi lidech. Celá rodina opět pomáhala. A postupně se jim začalo opět dařit. Carlito se učil vše o pěstování tabáku a měl sen o skvělém doutníku vyrobeném pouze z tabáku vypěstovaném v Dominikánské republice. Všichni v doutníkové branži byli přesvědčeni, že neexistuje dostatečně kvalitní krycí list z Dominiky, který by byl opravdu výtečný. Od roku 1989 tedy začal experimentovat s krycími listy. Roku 1992 se mu podařilo najít skvělý krycí list a konečně roku 1995 vznikl po třech letech zrání doutník Fuente Fuente Opus X. A právě tyto doutníky se staly senzací. Díky americkém doutníkovému časopisu Cigar Aficionado se Opus X stal během krátké doby velmi žádaným exklusivním doutníkem, takže nestíhali uspokojit celou poptávku. Doutník Fuente Fuente Opus X dostal v Cigar Aficionadu totiž nejvyšší hodnocení v ratingu doutníků. Od té doby jeho popularita neustále stoupala. Výroba doutníků Opus X se později ustálila na 75 tisíc doutníků za rok. Roku 1996 se kalifornský výrobce vína Opus 1 soudí o značku Opus s firmou Fuente. Rodina Fuente soud vyhrála a jejich šťastná hvězda stoupala dále.
V roce 1998 byla Dominikánská republika těžce postižena hurikánem George. Na tabákových plantážích rodiny Fuente se 17 tabákových stodol skácelo k zemi z původních 19. Carlo Fuente když viděl tu zkázu, si říkal, zda je to nějaké boží znamení. Ale jeho syn Carlito mu na to odpověděl, že pokud to chce vzdát, tak už stárne. A tak postavili vše znovu a odolnější proti uragánům. A protože vše stavěli s láskou k tabáku a doutníkům, je farma rodiny Fuente jednou z nejkrásnějších tabákových farem na světě.
Dnes patří doutníky značky Arturo Fuente mezi nejoblíbenější v Americe a nejen tam. V současnosti zaměstnává rodina Fuente výrobou tabáku a doutníků na 2500 lidí. Rodinná firma vlastní nejen továrnu na výrobu doutníků, ale i rozsáhlé plantáže, kde pěstuje ten nejlepší tabák pro vlastní výrobu. Tabákové plantáže s rodinným sídlem nesou romantický název Chateau de Fuente.
Na českém trhu najdeme několik doutníkových sérií firmy Arturo Fuente, které dováží firma Mostex. Zatím nejkvalitnějším doutníkem značky Fuente na našem trhu je série Hemingway Signature. Tyto doutníky mají nejdelší dobu zrání. Vyrábí se ve třech tvarech typu perfecto. Tyto doutníky mají výrazně jemnější chuť, protože se nechávají zrát o 140 dní déle než ostatní řady.
Mezi velmi oblíbené doutníky patří například série Chateau tvar robusto nebo Flor Fina 8-5-8, což jsou doutníky, které měl v oblibě sám Arturo Fuente, dědeček dnešního Carlose Juniora.
Carlo Fuente shrnuje, že i když měla rodina špatné časy, musely se překonat, jít dál, znovu se narovnat. Carlos svou dceru velmi povzbuzoval a prohlašoval, že když děláš to, co tě baví, je to přirozené. A proto má rodina Artura Fuenteho dnes takový úspěch.
Text: Michaela Koláčková
Foto: Rostislav Čuřík